ECLI:CZ:US:2013:3.US.258.12.1
sp. zn. III. ÚS 258/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Marie Sedláčkové a 2. Evy Rosypkové, 3. Ing. Drahomíry Zbirovské, 4. Jindry Žochové, 5. Přemysla Sedláčka a 6. RNDr. Oldřicha Sedláčka, všech zastoupených JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem v Olomouci, Sokolská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 2331/2011-859, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé, s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Porušení svých ústavních práv spatřují ve skutečnosti, že dovolací soud posoudil jejich dovolání jako nepřípustné, když shledal, že jím položené právní otázky nejsou zásadního právního významu, resp. že námitky stěžovatelů posoudil jako námitky skutkové.
Stěžovatelé podali u obecného soudu žalobu na uložení povinnosti žalobcům uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud v Olomouci žalobu stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že nebyla naplněna skutková podstata definovaná v ust. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy a protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, když argumentoval, že samotné pracovní zařazení nabyvatele nemůže být dostatečným důkazem pro protiprávní zvýhodnění osoby, zejména když bylo prokázáno
z politicko-pracovního hodnocení žalovaného, že pokládal vstup spojeneckých vojsk v roce 1968 za nepochopitelný, kdy byl podán návrh založení svazku pro jeho osobu pro podezření ze špionáže atd. Obecný soud se rovněž zabýval otázkou zvýhodnění, např. zdali nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných případnou eliminací dalších zájemců o koupi, což opět nebylo prokázáno. Dále pak prvoinstanční soud dospěl k závěru, že není možné prokázat stav nemovitosti v roce 1970, a to vzhledem k celkově rozporným a neurčitým důkazům. Obecný soud uvedl, že znalec výslovně konstatoval, že neměl žádné poznatky o tom, jak nemovitost vypadala v rozhodné době, a mimo jiné i proto stěžovatelé neunesli důkazní břemeno ke svým skutkovým tvrzením. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání, ve kterém vytýkali soudu prvního stupně, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho zamítavé rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci, když zejména namítali, že zjištění ceny nemovitosti je znaleckou záležitostí a že soud bez odborného stavebního vzdělání nemůže hodnotit správnost znaleckého posudku. Dále pak nesouhlasili s aplikací ust. §3 obč. zák. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou zcela správná a k námitce stěžovatelů, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, uvedl, že není důvodná. Soud správně aplikoval ust. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a své závěry, proč nebyly naplněny skutkové podstaty, dostatečně a logicky zdůvodnil. Aplikaci ust. §3 obč. zák. pak dle hodnocení dovolacího soudu provedl soud prvního stupně nad rámec, ovšem vzhledem k námitce vznesené. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé dovolání, které však Nejvyšší soud zamítl jako nepřípustné, když jejich námitky charakterizoval primárně jako námitky směřující ke skutkovému zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud dospěl k závěru, že právní otázky položené stěžovateli nemůže hodnotit jako takové, které by nebyly již judikaturou řešeny, a dále pak odkázal také na již předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu v téže věci (sp. zn. 28 Cdo 3166/2005 a sp. zn. 28 Cdo 4579/2010).
Po zvážení argumentů, obsažených v ústavní stížnosti, a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v zásadě zopakovali argumentaci předestřenou před odvolacím a dovolacím soudem. Právní otázky položené stěžovateli ohledně hodnocení důkazů, resp. povinností vypořádat se s tvrzeními žalobců či hodnocení důkazů, nerespektování znaleckých posudků či aplikace ust. §3 obč. zák. jsou až na posledně jmenovanou primárně otázkami, které souvisí s hodnocením důkazů, tj. dovolací soud je zcela správně hodnotil jako nikoli otázky právní, ale jako otázky směřující ke skutkovým zjištěním, resp. hodnocení důkazů obecnými soudy. Samotné hodnocení důkazů však bylo provedeno logicky, a to jednotlivě i ve vzájemných vazbách. Stran aplikace ust. §3 obč. zák., tj. namítaného výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, se Ústavní soud ztotožňuje s názory obecných soudů, že se jimi obecné soudy zabývaly k námitce a že rozhodnutí nespočívá na tomto právním názoru obecného soudu, takže byť by případný prezentovaný názor byl v rozporu s ustálenou judikaturou, vzhledem k tomu, že na něm nespočívá právní argumentace obecných soudů, ale byla řešena nad rámec vlastního právního posouzení věci, nemůže mít vliv na porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu