ECLI:CZ:US:2013:3.US.2589.11.1
sp. zn. III. ÚS 2589/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jindřicha Řičici, zastoupeného JUDr. Patricií Švarcovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 39, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2011 č. j. 3 Ads 75/2011-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011 č. j. 1 Ad 59/2010-31, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 6. 2010 č. j. 470 905 153/315-LB a ze dne 20. 4. 2010 č. j. 470 905 153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (ze dne 15. 6. 2011), kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 20. 4. 2010 o přiznání starobního důchodu ve výši 19 153 Kč od 1. 1. 2010 dle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 155/1995 Sb.).
K námitce uplatnění redukcí osobního vyměřovacího základu podle §15 zákona č. 155/1995 Sb. při výpočtu výše důchodu stěžovatele městský soud poukázal na nález ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 8/07, kterým Ústavní soud zrušil ustanovení upravující redukční hranice, nicméně s ohledem na složitost celé problematiky a na připravovanou reformu důchodového systému odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do 30. 9. 2011 s tím, že zrušené ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb. zůstává do stanovené doby aplikovatelné. Soud uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, přičemž zdůraznil, že rozhodné ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb. bylo v době vydání napadeného rozhodnutí účinné a žalovaná jej aplikovala v souladu s právním předpisem. S ohledem na výše uvedený nález neshledal soud podmínky pro přerušení řízení a předložení věci k Ústavnímu soudu k vyřešení otázky, zda byl důchod vyměřen v souladu s ústavními principy, jestliže Ústavní soud již jednou o ústavnosti §15 zákona č. 155/1995 Sb. rozhodoval.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal. K námitce nesprávného posouzení rozhodné právní otázky - způsobu výpočtu výše starobního důchodu při trojím užití redukčních hranic dle §15 zákona č. 155/1995 Sb. - Nejvyšší správní soud uvedl, že ústavní konformitou tohoto ustanovení se podrobně zabýval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/07, na který poukázal ve svém rozhodnutí i městský soud. Zdůraznil, že dle §89 odst. 2 Ústavy jsou soudy vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu vázány a nejsou tudíž nyní oprávněny řešit samostatně otázku ústavnosti způsobu stanovení výše starobního důchodu a aplikovatelnosti §15 zákona č. 155/1995 Sb., jestliže se odpověď podává ze zmíněného nálezu; ten pro stanovení starobního důchodu stěžovatele nemá pozitivní význam, a tato okolnost "tak nemůže být důvodem pro opakované předložení věci Ústavnímu soudu".
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i pro rozpor s čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv, Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správního orgánu a soudů, neboť jej "zjevně nepřiměřeným způsobem diskriminují z pohledu jeho práv plynoucích mu osobně i každému občanovi tohoto státu obecně ze způsobu výpočtu starobních důchodů podle ZDP". Zejména s poukazem na "diskriminační aspekty" zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, upozorňuje na zjevně nerovný přístup České republiky mezi osobami v pracovním poměru a osobami samostatně výdělečně činnými, které měly v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2007 stanoven maximální limit vyměřovacího základu pro odvody na sociální pojištění; v důsledku takto "diskriminujícího nastavení odvodových pravidel" zaplatil on a s ním jeho zaměstnavatel na pojistném mnohem vyšší odvody než osoba samostatně výdělečně činná. Diskriminace podle stěžovatele pak přetrvává i při stanovení výše starobního důchodu, jestliže důchod je vypočítáván podle stejných kritérií, ačkoliv zaměstnanci odváděli "odvody na důchodové pojištění bez zastropení" a druzí (OSVČ) "se zastropením". Současně má za to, že v jeho případě došlo k zásahu i do práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, pakliže při odchodu do starobního důchodu razantně poklesly jeho příjmy "o cca 77%", a to právě uplatněním redukčních hranic dle §15 zákona č. 155/1995 Sb., jehož zakotvení do právního řádu považuje stěžovatel za protiústavní.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudnímu řízení správnímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V nyní posuzované věci je podstatné, že otázkou souladu ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb. s ústavním pořádkem (jak oba soudy ve svých rozhodnutích též uvedly) se Ústavní soud zabýval v opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/07 ze dne 23. 3. 2010, a v rámci konkrétní kontroly ústavnosti rozhodné ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zrušil dnem 30. 9. 2011.
Na tento nález, stejně jako předtím soudy obecné, Ústavní soud odkazuje v souvislosti s námitkou stěžovatele o zásahu do jeho práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, na ochranu práva vlastnit majetek, jakož i o porušení principu rovnosti. Rozhodné právní závěry, na nichž Ústavní soud své rozhodnutí založil, jsou přitom stěžovateli známy, podávají se z obou napadených rozhodnutí správních soudů, a netřeba je proto znovu rekapitulovat.
I když Ústavní soud přistoupil v rámci konkrétní kontroly norem k zrušení ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb. z důvodu, že na jeho základě docházelo k nepřípustným zásahům do základních práv a svobod jednotlivce, přesto nezpochybnil jeho další aplikaci pro právní vztahy, jež vznikly za jeho účinnosti do 30. 9. 2011 (naopak výslovně uvedl, že "zrušovaná ustanovení zůstávají do stanovené doby aplikovatelná").
Jinými slovy, i zde se uplatní jako určující principiální nepřípustnost retroaktivního účinku derogace rozhodného ustanovení právního předpisu, resp. vyslovení jeho protiústavnosti ve vztahu k předtím založeným právním vztahům [blíže zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.); nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983)].
Postup žalovaného při výpočtu starobního důchodu stěžovatele s užitím ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění do 30. 9. 2011, tomu odpovídá; takto založený výsledek řízení byl jak správním orgánem, tak i oběma soudy řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je tak obhajitelná.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli podmínky ústavněprávní ochrany (existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod) doložit nezdařilo, a jeho ústavní stížnost Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou v senátě usnesením odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu