ECLI:CZ:US:2013:3.US.2593.13.1
sp. zn. III. ÚS 2593/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici ve Světlé nad Sázavou - Rozkoš, právně zastoupené JUDr. Bohumilem Měšťánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Čs. armády 34, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 2 T 99/2012-390, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 10 To 503/2012-418 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 5 Tdo 224/2013-41, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její základní ústavně garantovaná práva podle článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla stěžovatelka v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Za tento trestný čin byl stěžovatelce uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, k jehož výkonu byla dle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Trestná činnost stěžovatelky dle skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že v období od roku 2009 do února 2012 (s výjimkou období od 19. 10. 2010 - 10. 5. 2011, kdy byla stěžovatelka prokazatelně ve výkonu trestu odnětí svobody) záměrně a neoprávněně prodávala metamfetamin, a to nejméně deseti osobám (podrobně označeným ve výrokové části rozsudku), přičemž uvedeného trestného jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č. j. 3 T 51/2006 ze dne 13. 2. 2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 136/2008-1752 ze dne 30. 4. 2008 odsouzena pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona č.140/1961 Sb., jímž jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, k jehož výkonu stěžovatelka nastoupila dne 15. 1. 2008 a který měl skončit dne 21. 3. 2012, avšak který jí byl opakovaně v době od 15. 9. 2008 do 15. 4. 2012 přerušován ze zdravotních důvodů.
Stěžovatelka napadla citovaný rozsudek okresního soudu odvoláním, které však bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012 zamítnuto jako nedůvodné dle §256 tr. řádu. Stěžovatelka následně toto druhoinstanční rozhodnutí napadla dovoláním, které opřela o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 15. 5. 2013 dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §256i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v její trestní věci nalézací soud zcela opominul její návrhy na doplnění dokazování, případně je bez odůvodnění zamítl. Další pochybení stěžovatelka spatřuje v tom, že se obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nezabýval argumenty obhajoby.
Stěžovatelka má konkrétně za to, že nalézací soud vzal v potaz pouze svědecké výpovědi osob drogově závislých, navíc s kriminální minulostí, popř. osob, které byly v dané době trestně stíhané. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že tyto osoby jsou snáze ovlivnitelné a vypovídaly dle potřeb policie, neboť si tímto postojem chtěly zajistit mírnější posouzení vlastních skutků.
Stěžovatelka konstatuje, že řada svědků byla v přípravném řízení vyslýchána bez přítomnosti obhájce, který se řádně omluvil a žádal změnu termínu výslechů.
Na základě výše uvedeného stěžovatelka tvrdí, že obecným soudem nebyl náležitě zjištěn skutkový stav v její trestní věci, na jehož podkladě pak byla odsouzena za skutky v rozporu se zásadou in dubio pro reo, jejíž porušení rovněž v ústavní stížnosti namítá. Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedeným postupem došlo v původním řízení k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
V projednávané věci stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá výhrady týkající se způsobu, jímž bylo před obecnými soudy vedeno dokazování. Namítá jednak, že v její trestní věci nalézací soud opomenul její procesní návrh na doplnění dokazování a zároveň, že rozhodl jen na základě svědeckých výpovědí osob drogově závislých, s kriminální minulostí či toho času trestně stíhaných. V důsledku tak polemizuje s verzí skutkového děje, k níž obecné soudy po provedeném dokazování dospěly.
Je třeba zdůraznit, že argumentace stěžovatelky odpovídá její obhajobě uplatněné v hlavním líčení i v rámci jednotlivých opravných prostředků. Již z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je dostatečně patrno, že se tyto orgány námitkami stěžovatelky dostatečně podrobně zabývaly; zároveň je zřejmé, že k závěru o vině stěžovatelky trestným činem soudy dospěly na základě poměrně rozsáhlého dokazování, jehož výsledky hodnotily způsobem odpovídajícím trestnímu řádu, ústavním zásadám i ustálené soudní judikatuře, včetně nálezů Ústavního soudu. Ve věci není dán očividný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03 dostupná v internetové databázi NALUS).
Ačkoliv stěžovatelka zásadně popírá, že by se trestné činnosti dopouštěla po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu dne 10. 5. 2011, celá řada nalézacím soudem pečlivě hodnocených důkazů svědčí spolehlivě o vině stěžovatelky a vyvrací její obhajobu. Stěžovatelka je ze spáchání trestné činnosti spolehlivě usvědčována svědeckými výpověďmi osob, které i při konfrontaci se stěžovatelkou v rámci hlavního líčení na svých usvědčujících výpovědích setrvaly. Svědkům, kteří v hlavním líčení zpochybňovali své výpovědi učiněné v řízení přípravném, soud jejich původní výpovědi v souladu s trestním řádem předestřel a tito svědci posléze uvedli, že v přípravném řízení mluvili pravdu. Soud proto jejich změněné výpovědi učiněné u hlavního líčení hodnotil jako účelové ve snaze zmírnit usvědčující hodnotu původních výpovědí.
Nalézací soud si byl vědom, že stěžovatelka je z páchání trestné činnosti usvědčována zejména svědeckými výpověďmi osob, které jsou či byly drogově závislé; označil však svědecké výpovědi těchto osob za věrohodné, neboť uvedení svědci totožně popisovali jak samotnou osobu stěžovatelky, tak se navzájem shodovali i na místě, kde jim stěžovatelka metamfetamin prodávala. Dle okresního soudu byli svědci poučeni o následcích nepravdivé výpovědi a nebyl u nich zjištěn žádný motiv nepravdivě vypovídat. V případě, kdy nalézací soud z různých důvodů pochyboval o věrohodnosti svědecké výpovědi vyslýchané osoby, nebral její výpověď za podklad svých skutkových zjištění, což také v napadeném rozsudku uvedl. V předmětné věci lze konstatovat, že obecné soudy věnovaly hodnocení svědeckých výpovědí náležitou pozornost, zejména se dostatečně vypořádaly s otázkou jejich věrohodnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka fakticky požaduje, aby Ústavní soud zaujal roli další instance obecného soudnictví a v její věci provedené důkazy přehodnocoval. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Stěžovatelce je třeba dát za pravdu, že obecné soudy v zásadě nesmějí bezdůvodně odmítnout provést některý z důkazů (srov. namátkou nález ve věci sp. zn. I. ÚS 413/02). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že ne každé opomenutí důkazního návrhu znamená pochybení ústavněprávní relevance. To se týká zejména případů, kdy je navržený důkaz zjevně nadbytečný, kdy určité tvrzení již bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. III. ÚS 2778/08, sp. zn. III. 1854/10). V projednávané věci je stěžovatelka, pokud jde o argument opomenutých důkazů, zcela nekonkrétní, tyto důkazy neoznačuje, ani neuvádí, jakým způsobem by se jejich obsah mohl promítnout do merita řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že řada svědků byla vyslýchána bez přítomnosti jejího obhájce, přestože se řádně omluvil a žádal změnu termínu výslechů.
Z hlediska ústavněprávních záruk je podstatné, že obhájce stěžovatelky byl opakovaně orgány činnými v trestním řízení vyrozumíván o konání výslechů jednotlivých svědků (blíže k tomu viz výklad na str. 7 usnesení Nejvyššího soudu). Výslechy svědků konané v přípravném řízení probíhaly buď v přítomnosti obhájce stěžovatelky, nebo bez jeho účasti, ovšem vždy za splnění podmínky, že jmenovaný obhájce byl o konání jednotlivých výslechů předem informován. Účast obhájce u vyšetřovacích úkonů je jeho právem, nikoli však jeho povinností. Orgány činné v trestním řízení, jež postupovaly v souladu s ustanoveními §41 odst. 2 a §165 odst. 2, 3 tr. řádu, dostály své zákonné povinnosti, a neměly povinnost otálet s provedením výslechů svědků, jestliže obhájce stěžovatelky nebyl ochoten příslušné termíny akceptovat. Jak je ostatně z napadených rozhodnutí patrno, většina svědků byla vyslechnuta i v hlavním líčení při garanci práv obhajoby. V přípravném řízení straně obhajoby bylo reálně umožněno zúčastnit se výslechů svědků, a pokud tohoto práva vědomě nevyužila, nemůže se posléze dovolávat porušení svých procesních práv cestou ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu