ECLI:CZ:US:2013:3.US.2630.13.2
sp. zn. III. ÚS 2630/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jan K. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Teplice, zastoupeného Mgr. Pavlem Krasem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, V Jirchářích 60/6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2013 č. j. 4 Tmo 7/2013-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť je názoru, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obviněn z pokusu provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, provinění ublížení na zdraví podle 146 odst. 1 tr. zákoníku, provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a z provinění nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 23. 5. 2013 č. j. 29 Ntm 2/2013-89 rozhodl tak, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se vazba u stěžovatele nahrazuje dohledem probačního úředníka a podle §77 odst. 2 tr. řádu se stěžovatel propouští ze zadržení na svobodu.
Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením s poukazem na §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení Okresního soudu v Teplicích zrušil a rozhodl, že podle §68 odst. 1 tr. řádu a §46 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, v účinném znění, se stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že vazební zasedání mělo být v kontextu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/11 a I. ÚS 1129/13 nařízeno i v situaci, kdy o něj nepožádal, ačkoli o stížnosti státního zástupce věděl a obdržel též její odůvodnění. Zdůrazňuje, že "rozhodně nebyl pasivní", neboť "s ohledem na stížnost státního zástupce" předložil dne 31. 5. 2013 zprávu Probační a mediační služby, Středisko Teplice, osvědčující řádnou spolupráci a omluvné dopisy poškozeným, resp. podal dne 1. 7. 2013 (nevěda, že krajský soud již rozhodl) potvrzení o svém zapojení do prací při odstraňování povodňových škod a informaci o přijetí do učebního oboru s tím, že příslušnou zprávu školy soudu zašle, jakmile mu bude doručena. Dovozuje, že stížnostní soud nedocenil ustanovení §46 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. dále zpřísňující možnost vzetí do vazby u mladistvých. Krajský soud měl vazební zasedání nařídit též coby potřebné postupem podle §73d odst. 3 tr. řádu, neboť si mohl ověřit, že stěžovatel se po svém propuštění dohledu probačního úředníka bezvýhradně podroboval, byl opakovaně negativně testován na alkohol, který byl spouštěčem jeho trestné činnosti, bezodkladně zahájil spolupráci s oddělením sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města Teplice, žádnou jinou trestnou činnost nepáchal a k jeho chování nebylo připomínek. Stěžovatel též namítá, že okresní soud pochybil, jestliže v rozporu s §46 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. nevyrozuměl Probační a mediační službu a orgán sociálně-právní ochrany dětí o vazebním zasedání konaném dne 23. 5. 2013.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Ačkoli kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu, resp. též zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně (a dále) platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.
V předmětné věci však pochybnosti není; byla-li pro napadené rozhodnutí určující zejména opakovanost a brutalita útoků, kdy stěžovatel bezdůvodně ("z nicotných pohnutek") v průběhu cca 3 hodin napadl nejprve jednoho poškozeného (poškozeného S.), po zjištění, že "má dost", se přemístil na jiné místo a napadl další dva poškozené (manžele L.) hrubým způsobem (kopy do osob ležících na zemi, "projitím se" po osobě ležící na zemi, opakovanými údery hlavou o tvrdou podložku), pak nepochybně nelze soudu rozumně vytýkat, že se v otázce odhadu nebezpečí naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu ve spojení s ustanovením §46 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, v účinném znění, dopustil excesu či svévole.
Stěžovatelovy sklony k páchání násilných deliktů vzal soud za prokázané též z jeho předchozích věcí, které byly pro nedostatek věku policejním orgánem odloženy, resp. došlo k podání návrhu na uložení opatření podle zákona č. 218/2003 Sb., o němž Okresní soud v Teplicích rozhodl rozsudkem č. j. 28 Rod 3/2011-114, a přistoupil k uložení dohledu probačního úředníka; soud věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti stěžovatele, který byl z důvodu pobytu ve Spojeném království "nedosažitelný".
Závěr o významu uvedených hledisek obstojí též v konfrontaci se stěžovatelem zdůrazňovaným řádným chováním v průběhu (cca jeden měsíc trvajícího) řízení o instanční stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Teplicích.
Krajský soud vycházel z důvodného podezření, že stěžovatel se předmětného jednání dopustil (což - při existenci záznamů kamerového systému - stěžovatel nepopírá), přičemž zdůraznil jeho společenskou nebezpečnost; ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného usnesení je podstatné, že rozhodující soud podal v odůvodnění svého rozhodnutí řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele a jeho deliktní anamnézy.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též - v obecné rovině - rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. O tom však v dané věci nemůže být řeč, neboť odůvodnění usnesení krajského soudu je - v určujícím směru - přiměřeně obsáhlé, logické, srozumitelné a výstižné, a vytknout mu z tohoto hlediska nelze ničeho.
Krajský soud v Ústí nad Labem nepochybil ani tím, že nenařídil vazební zasedání, o nějž stěžovatel (kvalifikovaně zastoupený advokátem) nepožádal, ačkoli měl k dispozici text instanční stížnosti podané státním zástupcem. Předmětný postup se stěžovatelem vzpomínanou judikaturou Ústavního soudu nekoliduje; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).
Vytýkaný postup Okresního soudu v Teplicích stojí mimo dosah petitu ústavní stížnosti, jehož zněním je Ústavní soud vázán.
Pak je namístě obrátit pozornost k stanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež definuje návrhy "zjevně neopodstatněné", a tím v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z toho, co bylo řečeno o posuzované ústavní stížnosti, plyne očividně, že právě tak je tomu i zde.
Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu