ECLI:CZ:US:2013:3.US.2636.12.1
sp. zn. III. ÚS 2636/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. Š. a 2. P. Š., obou zastoupených JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012 č. j. 13 To 122/2012-209 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 8. února 2012 č. j. 2 T 45/2011-187 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo v postupu obecných soudů k porušení jejich základních lidských práv, a to zejména práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále " Listina") a čl. 40 odst. 1 Listiny, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 8. 2. 2012 č. j. 2 T 45/2011-187 uznáni vinnými přečinem krádeže dle ustanovení §205 odst. 2 trestního zákona, za což byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, a to jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Okresní soud věc rozhodoval opětovně po zrušení původního rozsudku ze dne 29. 6. 2011 odvolacím soudem. Rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání přečinu krádeže, kterého se měli dopustit odcizením celokovového válce. Okresní soud na základě důkazů, spočívajících převážně na svědecké výpovědi, rozhodl odsuzujícím rozsudkem. Stěžovatelé podali odvolání, odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně. Odvolací soud se ve svém usnesení vyjádřil, že soud prvního stupně se věcí velmi pečlivě zabýval a provedl dokazování v rozsahu nezbytném k náležitému objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Přesto však napadený rozsudek nemohl obstát, a to s ohledem na novou skutečnost, která vyšla najevo až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. K odcizení předmětného válce se totiž přiznal J. K. Okresní soud tedy doplnil dle pokynů odvolacího soudu dokazování o výpověď nového svědka J. K., kterou označil za nedůvěryhodnou a vydal rozhodnutí ze dne 8. 2. 2012. Stěžovatelé se i proti tomuto rozsudku odvolali.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl svým usnesením ze dne 17. 4. 2012 č. j. 13 To 122/2012-209 a odvolání jako nedůvodné zamítl. Stěžovatelé v odvolání vytýkali soudu prvního stupně nesprávné právní závěry, když neuznal výpověď svědka J. K. za věrohodnou, a zároveň vytýkali zhodnocení výpovědi ostatních svědků. Ve svém podání požadovali výpověď nového svědka na potvrzení výpovědi J. K. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s pokynem odvolacího soudu, a tím provedl dokazování v rozsahu nezbytném k náležitému objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Požadavek na doplnění dokazování o výslech nově navrženého svědka J. K. odvolací soud zamítl pro naprostou nadbytečnost.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Jsou přesvědčeni, že obecné soudy rozhodly o jejich vině a trestu jen na základě nepřímých důkazů a dokazování zůstalo neúplné. Oba soudy nehodnotily výpověď svědka J. K. správně a odvolací soud navíc odmítl nový důkaz s odkazem na nevěrohodnost svědka J. K. Zároveň poukazují na právo obžalovaného navrhovat důkazy ke své obhajobě bez časového omezení do právní moci rozhodnutí dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Stěžovatelé upozorňují na nález Ústavního soudu II. ÚS 1975/08, ve kterém je zdůrazňována povinnost státu nést důkazní břemeno a prokázat vinu alespoň mimo jakoukoli rozumovou pochybnost.
V prvé řadě se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti se zřetelem k tomu, že stěžovatel proti napadenému rozsudku odvolacího soudu nepodal dovolání. Jelikož založil ústavní stížnost z větší části na námitkách, které nejsou prima facie podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b trestního řádu, na vyčerpání tohoto opravného prostředku není přiléhavé trvat, jestliže by obdobné podání zřejmě k meritornímu dovolacímu přezkumu nevedlo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako přípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s opatřenými skutkovými zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1127/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelům tedy patří právo navrhovat důkazy na jejich obhajobu, avšak samotné provedení a hodnocení důkazů, pod které spadá i možnost odmítnutí nebo neprovedení důkazu, patří pod pravomoc obecných soudů. Soudy mají povinnost svůj postup řádně a srozumitelně odůvodnit, což se v případě stěžovatelů stalo. I nepřímé důkazy mohou dokazovat vinu obžalovaného, pokud tvoří logickou ucelenou soustavu. Nalézací soud provedl podrobné dokazování a na základě pokynů soudu druhého stupně ho náležitě doplnil. Skutečnost, že nový důkaz nedosáhl změny rozsudku dle očekávání stěžovatelů, ještě nezakládá protiústavnost rozhodnutí. Soudy unesly svou povinnost provést dokazování v rozsahu nezbytném k náležitému objasnění skutkového stavu věci. Nesprávný nebo protiprávní postup je v systému obecného soudnictví zabezpečen opravnými prostředky, které stěžovatelé využili.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu