ECLI:CZ:US:2013:3.US.2644.13.1
sp. zn. III. ÚS 2644/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ANIDOR, s. r. o., se sídlem Bystré, Sulkovská 80, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem Chrudim, Tovární 1130, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. Nco 79/2013-372, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno její základní právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby z tohoto důvodu uvedené rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 25. 6. 2013 č. j. Nco 79/2013-372 rozhodl, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích JUDr. Bořivoj Hájek a JUDr. Martina Vršanská nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 22 Co 110/2013. Vysvětlil, že okolnost, že tito soudci rozhodovali více sporů, v nichž stěžovatelčině žalobnímu návrhu nevyhověli, není s ohledem na ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem způsobilým vyvolat pochybnosti o nepodjatosti soudců.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se spolu s dalšími obchodními společnostmi domáhá v řadě řízení náhrady škody vzniklé v rámci konkursního řízení úpadce VITKA Brněnec, a. s., přičemž v těchto řízeních rozhodovali "prakticky výhradně" výše uvedení soudci, jejichž postup má za nesprávný, neboť vycházeli z nesprávného právního názoru, neprovedli navržené důkazy a oproti vrchním soudům a ostatním krajským soudům ji neosvobodili od soudních poplatků. Z tohoto důvodu podala další poškozená obchodní společnost, jejíž jednatel byl dříve jejím jednatelem, na tyto soudce trestní oznámení, což vzbuzuje důvodnou pochybnost o jejich nezaujatosti i ve vztahu k ní; podobné podle stěžovatelky vyvolává okolnost, že tito soudci rozhodující v řadě jiných jejích věcí, a získávají tím poznatky jiným způsobem než dokazováním při jednání v konkrétní věci, což je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 5 Nd 397/2009 nepřípustné.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je významné potud, že v dané věci tyto podmínky splněny nejsou.
Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).
Stěžovatelka podala ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno.
V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen. Bude-li však mít stěžovatelka v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jí nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic jí nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá, a jež jsou - i ve vztahu k této námitce -k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
Podrobně důvody tohoto přístupu stěžovatelce vysvětlil Ústavní soud v její dřívější věci v usnesení sp. zn. III. ÚS 2200/09 ze dne 13. 12. 2011, které je jí známo, a postačí na ně proto jen odkázat.
Stejně jako tam i nyní je tudíž namístě závěr, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka netvrdila a Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj (srov. shodně usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 831/09, III. ÚS 1411/09, III. ÚS 842/10, III. ÚS 3336/10, III. ÚS 2211/11, III. ÚS 1363/13).
Již jen nad tento (rozhodný) rámec lze zaznamenat, že Ústavní soud otevřel přezkum v situaci, kdy naopak dosavadnímu soudci (či senátu) byla projednávaná věc odejmuta a přikázána k projednání soudci jinému (či senátu), jestliže takovým rozhodnutím, byť učiněným v průběhu řízení, byli jeho účastníci - zde bez možnosti efektivní nápravy - zbaveni práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 105/01).
Ani pro případ, že by ústavněprávní přezkum byl možný, nemohla by však stěžovatelka uspět; jen na vysvětlenou se poznamenává, že stěžovatelkou kritizovaný závěr vrchního soudu je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, dle které není postup soudce v řízení sám o sobě důvodem k jeho vyloučení z projednávání věci, neboť se jím projevuje a realizuje samotný výkon soudnictví (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2385/11 ze dne 5. 3. 2013), a rovněž trestní oznámení podané proti soudci, nemůže být jediným, natož zásadním důvodem pro pochybnost o jeho nestrannosti, a to tím spíše, je-li trestní oznámení opřeno toliko o údajně vadný procesní postup soudce (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3911/11 ze dne 31. 1. 2012 a sp. zn. II. ÚS 325/06 ze dne 23. 1. 2008); ostatně v opačném případě by se otevírala neomezená možnost manipulace se zákonným soudcem, resp. s řádným výkonem justice (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2703/09 ze dne 18. 11. 2009 a sp. zn. III. ÚS 187/10 ze dne 26. 7. 2012). Okolnost, že stěžovatelkou napadení soudci rozhodují i její další věci, samozřejmě bez dalšího neznamená, že získávají nepřípustně "poznatky neprocesním způsobem" (viz kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1885/2008), a odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 5 Nd 397/2009 je nepřípadný očividně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj