ECLI:CZ:US:2013:3.US.2645.11.1
sp. zn. III. ÚS 2645/11
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Jana Musila - ze dne 12. září 2013 sp. zn. III. ÚS 2645/11 ve věci ústavní stížnosti Optimakonzult, a. s., sídlem v Praze 1, Národní 60/28, zastoupené Mgr. Ing. Vojtěchem Třískou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 28, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 23 Co 527/2010, jímž bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora, a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Miloslava Hauerlanda, Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 5. 11. 2010 sp. zn. 027 EX 0003/02, kterým byla zastavena exekuce z důvodu nesložení zálohy na náklady exekuce stěžovatelkou a kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náklady exekuce.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 23 Co 527/2010 a usnesení soudního exekutora JUDr. Miloslava Hauerlanda Exekutorského úřadu Praha 5 ze dne 5. 11. 2010 sp. zn. 027 EX 0003/02 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená usnesení vydaná v její exekuční věci.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného exekutorského spisu se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil ústavní stížností rovněž napadené usnesení soudního exekutora JUDr. Miloslava Hauerlanda, jímž zastavil exekuci k vydobytí částky 116 055,20 Kč s příslušenstvím proti povinné Věře Valachové (s odůvodněním, že oprávněná nesložila ve stanovené lhůtě zálohu na náklady exekuce ve výši 4 200 Kč) a kterým současně oprávněné (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit mu na nákladech exekuce částku 3 955 Kč.
3. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud mj. uvedl, že "pokud jde o výrok o nákladech exekuce, soudní exekutor nepochybil, pokud ve smyslu ustanovení §89 exekučního řádu vycházel z otázky procesního zavinění na zastavení exekuce. Ta přitom byla zastavena nikoliv pro nedostatek majetku povinné, nýbrž pro nezaplacení zálohy ve smyslu §55 odst. 5 exekučního řádu a procesní zavinění tohoto stavu je v tomto případě zcela jednoznačně na straně oprávněné". Odkazy oprávněné na judikaturu Ústavního soudu, jimiž oponovala nákladovému výroku, pokládal soud za nepřiléhavé.
4. Podle názoru stěžovatelky vyjádřeného v ústavní stížnosti postup soudního exekutora, jenž ji více než osm let po zahájení exekučního řízení, za situace, kdy majetek povinné jednoznačně nepostačoval k pokrytí nákladů exekuce, vyzval k zaplacení zálohy a následně dle ustanovení §55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekuci zastavil, je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [jmenovitě závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) a usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 ze dne 31. 8. 2004 a III. ÚS 282/06 ze dne 14. 4. 2006 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)], stejně jako se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. 20 Cdo 609/2008 ohledně toho, čemu záloha na náklady exekuce slouží. Jelikož soudní exekutor od nařízení exekuce do roku 2010 neprovedl zřejmě žádný úkon, který by vedl k vymožení její pohledávky, ani ji nevyzval, aby zálohu na náklady exekuce již dříve složila, a učinil tak až po téměř osmi letech bezvýsledně vedeného exekučního řízení (namísto zastavení exekuce pro nemajetnost povinné), aniž by - nadto - alespoň uvedl, k jakému účelu či k jakým konkrétním úkonům by měla být záloha použita, pak nelze podle stěžovatelky postup soudního exekutora mít (v kontextu odkazované judikatury) za ústavněprávně souladný.
II.
5. Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka v odvolání akcentovala především tvrzení, že výzva soudního exekutora ke složení zálohy na náklady exekuce byla neoprávněná vzhledem k záloze, kterou složila již dříve její právní předchůdkyně při podání návrhu na nařízení exekuce; proto se soud zaměřil na zhodnocení právě tohoto tvrzení, které však soudní exekutor nepotvrdil a oprávněná ničím neprokázala. V ústavní stížnosti zdůrazňovaný argument, že výzvou k úhradě zálohy se soudní exekutor snažil jen dosáhnout zastavení exekuce z jiného důvodu než pro její bezvýslednost (s nákladovými důsledky), stěžovatelka v odvolání sice rovněž zmínila, současně však se zastavením exekuce právě pro nedostatek majetku povinné nesouhlasila, trvala na jejím pokračování a na dalších krocích směřujících k dohledání nějakého postižitelného majetku povinné. Za této situace se odvolací soud existencí důvodu k zastavení exekuce "podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.", jehož se nedovolával ani exekutor, ani oprávněná, nezabýval.
6. Soudní exekutor ve svém vyjádření plně odkázal na písemné odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a navrhl, aby projednávaná ústavní stížnost byla odmítnuta.
7. Věra Valachová, povinná v exekučním řízení, možnost vystupovat jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti nevyužila.
III.
8. Ústavní soud, vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním, se nesoustředil pouze k samotným námitkám stěžovatelky, nýbrž posuzoval napadená rozhodnutí a předcházející řízení jako celek.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
10. Stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany též se zřetelem k čl. 11 odst. 1 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního (exekučního) řízení, v němž se jí tvrzené majetkové újmy mělo dostat. Proto má logickou prioritu posouzení, zda toto řízení se uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelkou odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jimi je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, resp. že každý má právo na spravedlivý proces.
11. Co do právního posouzení věci, o které zde výlučně jde, představují kolizi s principy "spravedlivého procesu" - v obecné rovině - nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v nauce i v soudní praxi ustáleného výkladu (čímž představuje použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění a je tím výrazem interpretační svévole) nebo je v příkrém rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního poměru či v kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu"). Důvodem k zásahu Ústavního soudu, situovaným do této roviny, je též zjištění, že obecný soud nevzal v úvahu precedenční závaznost jeho dřívějších nálezů (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a konečně ústavněprávním požadavkem rovněž je, aby se soud v rozhodnutí přiměřeně vypořádal se všemi relevantními názory (návrhy), z nichž účastník řízení vyvozoval uplatněné právo nebo na nichž založil svoji obranu.
12. Po posouzení ústavní stížnosti z těchto hledisek Ústavní soud shledal, že je důvodná.
IV.
13. Projednávanou ústavní stížností otevřela stěžovatelka právní otázky, jimiž se Ústavní soud v minulosti (v určité podobě) již zabýval. V nálezu sp. zn. III. ÚS 455/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 51/52 SbNU 511) shrnutím vlastní judikatury k ustanovení §89 exekučního řádu ve zde rozhodném znění zaznamenal, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému". Obdobně podle Ústavního soudu [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 455/08 (viz výše), sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), sp. zn. II. ÚS 1812/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 12/56 SbNU 115), sp. zn. II. ÚS 1839/09 ze dne 3. 12. 2009 (N 253/55 SbNU 451), sp. zn. III. ÚS 1901/09 ze dne 26. 11. 2009 (N 248/55 SbNU 391), sp. zn. III. ÚS 2938/09 ze dne 11. 2. 2010 (N 23/56 SbNU 263)] platí, že i dle ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění zákona č. 347/2007 Sb., hradí oprávněný exekutorovi nejen náklady exekuce, nýbrž i jen paušálně určené či účelně vynaložené výdaje rovněž pouze v případě, že zastavení exekuce zavinil, což má rovněž význam právě v typově konfliktních situacích (z pohledu nároků soudních exekutorů), kdy je zde důvod k zastavení exekuce, jenž tkví v nedostatku majetku povinného ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
14. Otázkou, jaké následky má nezaplacení zálohy v exekučním řízení v obdobném kontextu jako v projednávané věci, se zabývaly rovněž obecné soudy; kupříkladu Městský soud v Praze v usnesení ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. 51 Co 572/2007 deklaroval, že "požadavek na složení zálohy uplatněný exekutorem po pěti letech od nařízení exekuce při zjevném předpokladu její neúspěšnosti je v rozporu se smyslem a účelem samotného institutu zálohy", a Nejvyšší soud ve stěžovatelkou odkazovaném rozhodnutí ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. 20 Cdo 609/2008 se ve shodné intenci vyjádřil (mimo jiné) tak, že "jestliže je současně až po čtyřech letech oprávněná vyzývána k součinnosti podle §50 zákona č. 120/2001 Sb. a z obsahu spisu nevyplývá, že by exekutor pro oprávněnou něco vymohl, je třeba připomenout, že nesložení zálohy nemůže vést k zastavení exekuce, je-li dán zjevně jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit (zde se tímto důvodem jeví nemajetnost povinné osoby)." Tyto závěry potvrdil Nejvyšší soud i v rozhodnutích dalších, jmenovitě ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. 20 Cdo 531/2008 či ze dne 6. 1. 2011 sp. zn. 20 Cdo 4376/2010.
15. A konečně, téměř identickou věcí s tou, jež je nyní projednávána, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 298/11 ze dne 10. 11. 2011 (N 192/63 SbNU 225), ve kterém - zcela v souladu s dosud zaznamenanými právními názory - mimo jiné konstatoval, že "východisko pro vymezení institutu zálohy na náklady exekuce, předjímané v ustanovení §90 odst. 3 exekučního řádu, se nutně odvíjí od toho, že slouží k zajištění prostředků pro další vedení exekuce, které směřuje k jejímu úspěšnému ukončení, tj. ke skutečnému vymožení plnění, jež je jejím předmětem. Oproti tomu nemá logicky místo tam, kde se z dosavadního průběhu provedení exekuce ukazuje, že takového výsledku dosáhnout nelze". Jelikož se tamní odvolací soud "touto otázkou smyslu a účelu zálohy nezabýval (ačkoli to mělo být samozřejmostí), nezabýval se ani tím, zda soudním exekutorem požadovaná záloha byla - ke všem okolnostem případu - způsobilá založit důvod k zastavení exekuce, a stejně tak žádnou pozornost nevěnoval logicky návazné eventualitě zastavení exekuce z jiného důvodu než pro nesložení zálohy, v důsledku čehož nemohl ani relevantně otevřít otázku, jak řešit případnou konkurenci zastavení exekuce z těchto (více) důvodů a zejména jejich odlišných nákladových důsledků". Jinými slovy a konkrétně, nebyla-li hodnocena "přiměřenost požadované zálohy (což nelze vnímat jen ve smyslu kvantitativním, nýbrž též z pohledu kvalitativního, tj. čím svojí povahou je, resp. má být) v kontextu dlouhodobě neúspěšného, dosud trvajícího exekučního řízení a perspektiv jeho budoucí úspěšnosti", nastala situace, kdy se soud "explicite odmítl" zabývat tím, zda ve skutečnosti v dané věci nebyl důvod k zastavení exekuce z nedostatku exekvovatelného majetku, "a tím zcela pominul zhodnotit, jak by tato okolnost ovlivnila sporné nákladové vypořádání". Věc tak byla posouzena "očividně mechanicky (formalisticky), neboť bez kritického uvážení (soud) navázal na postup soudního exekutora, aniž by uvážil, zda uložením povinnosti ke složení zálohy exekutor namísto jejího legitimního účelu nesledoval jen to, aby se vyhnul (z osobního hlediska nepříznivému) následku pro rozhodování o nákladech exekuce (§89 exekučního řádu) pro případ, že by exekuce musela být zastavena podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (že výtěžek, kterého v ní může být dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů). Přitom však platí, že aby obecný soud dostál imperativům ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, nesmí přehlédnout otázku, zda některý ze subjektů posuzovaného právního vztahu svého práva nezneužívá (nepostupuje šikanózně), resp. zda nepostupuje způsobem kvalifikovatelným jako in fraudem legis."
V.
16. Je očividné, že právě řečené plně dopadá i na věc nyní posuzovanou. Jelikož Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit, nezbývá než konstatovat, že odvolací soud, jakož i soudní exekutor, pakliže je pominuli, postupovali v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, v předchozím odkazovaným, a porušili tím stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, s potenciálním průmětem do jejích práv majetkových, resp. vlastnických (čl. 11 odst. 1 Listiny).
17. Takto dovozený závěr implikuje pro Ústavní soud nevyhnutelně postup podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v jehož rámci ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu obě napadená usnesení zrušil.