ECLI:CZ:US:2013:3.US.2653.13.1
sp. zn. III. ÚS 2653/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Liesera, zastoupeného JUDr. Gabrielou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Orlická 163, Hradec Králové 3, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. července 2013 č. j. 20 Co 201/2013-879 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2013 č. j. 12 C 19/97-861, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 28. 8. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že se cítí být dotčen na svých ústavních právech, a to na právu svobodně vlastnit majetek ("včítaje to v právo na přiměřenou náhradu za ztráty utrpěné v soudním řízení..."), zakotveném v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na právu na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 Listiny, jako i na právu nebýt odňat svému zákonnému soudci.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že žalobce, obec Máslojedy, je v řízení o odstranění části plotu povinna zaplatit stěžovateli jako žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10 428,80 Kč. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu potvrzeno a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v daném řízení požadoval mj. náhradu cestovních výdajů, poplatků, tzv. věcných výdajů, jakož i náhradu na změnu oplocení a údržbu sporného pozemku v celkové výši 150 350 Kč, dále pak požadoval náhradu nákladů na dvě dodatečná měření v roce 2010 a (zřejmě) 2011 ve výši 26 000 a 8 000 Kč, na poštovné a na "obstarání dokladů nutných pro specifikaci a precizaci svého stanoviska", které vyčíslil částkou 197 580 Kč. Jde-li o cestovní výdaje, okresní soud mu (zčásti) přiznal jen jejich náhradu ve výši výdajů na cestu hromadným dopravním prostředkem s odůvodněním, že (stěžovatel) nedoložil předchozí souhlas soudu k použití vlastního motorového vozidla. V této souvislosti namítá, že dne 18. 3. 2013 požádal o dodatečné povolení, a to s ohledem na svůj zdravotní stav, soud mu však toto povolení neudělil, ač bylo zřejmé, že podmínky zůstaly nezměněny, a poukazuje na to, že měl být o svých právech poučen.
4. Dále stěžovatel namítá, že mu soud odmítl přiznat jednak náhradu nákladů vynaložených na zajištění geodeta a na jednání se zpracovateli geometrického plánu, jednak za čas strávený čekáním na úřadech a studováním podkladů, a to s odůvodněním, že tyto nelze považovat za hotové výdaje, v případě cestovného k jednáním na správních úřadech soud uvedl, že (stěžovatel) neprokázal jak jejich vynaložení, tak to, že by byly vynaloženy v bezprostřední souvislosti s daným řízením, a pokud se jedná o strávený čas, soud uvedl, že neprokázal, že by mu ušel výdělek. Soud také odmítl veškeré výdaje vynaložené v období po 31. 1. 2011 v souvislosti s jeho jednáním na úřadech a sepisem podání a stížností správním orgánům a soudu, na cestovné za účelem doručení zásilek či za účelem obstarání listin, přičemž vycházel z toho, že v této době byl zastoupen advokátem, a není možné, aby se na totéž dotazoval i účastník řízení. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že soud nepřiznal náhradu nákladů, které zaplatil jiné advokátce, a tvrdí, že si musel ověřit údaje a skutečnosti podávané a prezentované v souvislosti se zastoupením. Obdobně stěžovatel poukazuje na to, že mu soudem nebyla v plné výši přiznána náhrada poštovného i nákladů na pořízení leteckých snímků a že další náklady mu nebyly přiznány vůbec.
5. S názory obecných soudů pak stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas; tvrdí, že jako úspěšný účastník má právo na náhradu všech nákladů, které vynaložil, a že mu nelze upírat možnost osobně se aktivně účastnit řízení - podávat návrhy a stanoviska a obstarávat doklady. V daném řízení šlo především o posouzení odborné otázky, přičemž profesionální zastoupení nelze směšovat posuzováním odborných otázek. Dle svých slov se stěžovatel musel ve věci zorientovat, osobně se také zasadil o opravu katastrální chyby. Z tohoto důvodu má mít právo nejen na náhradu výdajů, které vynaložil, ale také na odměnu za svou práci, která by mu příslušela, kdyby se jí musel věnovat v rámci své podnikatelské činnosti, sám je totiž autorizovaným stavitelem.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je principiálně věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do této rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Žádné takové vady však v ústavní stížnosti namítány nejsou, a ani prima facie neplynou z obsahu napadených soudních rozhodnutí. Obecné soudy k řešení otázky náhrady nákladů přistupovaly zcela standardně, v duchu ustálené judikatury, když (zjevně) vycházely z toho, že se musí jednat o náklady, které souvisejí se soudním řízením a byly účastníkem řízení vynaloženy účelně, přičemž jejich existenci musí účastník, který jejich náhradu uplatňuje, doložit, resp. prokázat. K tomu je třeba dodat, že na těchto pravidlech nic nemohou měnit skutečnosti, na které stěžovatel upozorňuje v ústavní stížnosti, tj. složitost sporu, délka řízení nebo zda žaloba byla proti němu podána po právu, či nikoliv. Samotné posouzení výše uvedených otázek, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu, je pak věcí obecných soudů, nikoliv principiálně Ústavního soudu (viz sub 8), a tudíž výhrady ohledně správnosti tohoto posouzení nelze z hlediska ústavnosti, resp. řízení o ústavní stížnosti považovat za relevantní. Z tohoto hlediska, resp. z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, je podstatné, zda se obecné soudy nároky na náhradu nákladů, které stěžovatel uplatnil, zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, z jakých důvodů těmto nárokům v plném rozsahu nevyhověly. V tomto směru přitom nemůže Ústavní soud obecným soudům ničeho vytknout. Stejně tak se obecné soudy řádně zabývaly otázkou, zda lze stěžovateli přiznat náhradu nákladů na použití vlastního motorového vozidla, když s odkazem na relevantní právní úpravu dospěly k závěru, že takový postup možný není, neboť nebyla splněna podmínka předchozího souhlasu soudu; namítá-li stěžovatel, že měl být soudem poučen, není zřejmé, na základě čeho takovouto povinnost vyvozuje, zvláště pak, byl-li v řízení zastoupen advokátem. Pokud jde o námitku porušení práva na zákonného soudce, tuto stěžovatel v ústavní stížnosti nijak neodůvodnil, a tudíž Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by dané pochybení mělo spočívat.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu