ECLI:CZ:US:2013:3.US.2656.13.1
sp. zn. III. ÚS 2656/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Svatopluka Štěpničky, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 5. 2013 č. j. 42 C 224/2011-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zrušil v záhlaví označený rozsudek obvodního soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 4 750 Kč s příslušenstvím, a to z titulu tvrzené odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obvodního soudu, jehož rozhodnutí považuje za rozporné se zásadami spravedlivého procesu. Setrvává především v přesvědčení, že vadným zahájením trestního stíhání osob vykonávajících funkce statutárních orgánů společnosti Joint Invest Action, k. s., mu bylo znemožněno domáhat se náhrady škody jimi způsobené, a to bez ohledu na to, že v konkurzním řízení vedeném na majetek této společnosti svoji odpovídající pohledávku uplatnil.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ve vztahu k povaze projednávané věci lze předeslat, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 a další).
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, v rozhodné míře identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě usneseními sp. zn. III. ÚS 1649/07 ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1157/08 ze dne 16. 10. 2008 a především sp. zn. III. ÚS 4074/12 ze dne 28. 2. 2013 (dostupnými z http://nalus.usoud.cz a citovanými navazující judikaturou), kterými byly tyto ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.
To je významné potud, že tam vyslovené závěry – jmenovitě ohledně omezení možnosti objektivizovat výši škody, jež nastává zásadně, a je typově vlastní procesní situaci doposud neskončeného konkurzního řízení – se uplatní i v dané věci, neboť zde není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit.
Patří se pak i konstatovat, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat ani jako „svévolné“ či excesivní, jestliže obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního je lze považovat za akceptovatelné.
Je proto namístě úsudek, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a výše předjímané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu