ECLI:CZ:US:2013:3.US.2674.11.1
sp. zn. III. ÚS 2674/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011 č. j. 2 As 8/2011-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované Policie České republiky, Správy hl. města Prahy (nyní Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy), ze dne 17. 2. 2006, č. j. PSP-139/OKS-ČJ-101-2006, bylo změněno rozhodnutí Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, ze dne 24. 1. 2006, č. j. ORII-76/SKS-2006, tak, že se nevyhovuje žádosti stěžovatele o poskytnutí informace ze dne 30. 12. 2003 podané podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 106/1999 Sb.), a to v části stížnostního spisu skupiny kontroly a stížností Obvodního ředitelství Policie České republiky Praha 5, č. j. OR 5-43/SKS-ST-2003, týkající se 1) čísla listu 17 obsahující "služební hodnocení ppor. Ing. Marka Kuncla" a 2) čísla listu 25, obsahující "kopii z knihy návštěv bývalého Obvodního ředitelství Police ČR Praha 5 v období od 10.30 hod. dne 13. 3. 2003 do 11.35 hod. dne 14. 3. 2003".
Rozsudkem ze dne 2. 7. 2010 č. j. 8 Ca 113/2006-111 Městský soud v Praze k žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalované toto rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II, zrušil v části výroků o žádosti o poskytnutí informací obsažených na č. l. 25 stížnostního spisu, a Obvodnímu ředitelství Policie ČR Praha II nařídil tyto informace stěžovateli poskytnout, zatímco ve zbývající části žalobu zamítl. Městský soud v souladu s dříve vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 98/2008 dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro odmítnutí žádosti ve vztahu k č. l. 25 stížnostního spisu, naopak informaci na č. l. 17 stížnostního spisu poskytnout nelze.
Jako zjevně nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost, již proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel podal, a ústavní stížností napadeným rozhodnutím ji zamítl. Ke stěžejní (již dříve v žalobě uplatněné) námitce nezákonnosti odepření poskytnutí informace na č. l. 17 stížnostního spisu spojené s tvrzením, že městský soud nedostál své povinnosti v konkrétním případě vážit, zda služební hodnocení policisty skutečně obsahuje citlivé a osobní údaje ve smyslu §4 písm. a) a b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 101/2000 Sb.), Nejvyšší správní soud uvedl, že ač se městský soud při svém rozhodování opíral o jeho dřívější rozhodnutí (ve věci sp. zn. 1 As 98/2008) vydané v právní věci jiného stěžovatele, jsou jeho právní závěry plně aplikovatelné i ve věci nyní projednávané, neboť se stěžovatel domáhal poskytnutí shodné informace o obsahu téhož spisu skupiny kontroly a stížností Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, č. j. OR 5-43/SKS-ST-2003, jako tomu bylo v odkazované věci. S poukazem na již dříve vyslovený právní závěr, že "služební hodnocení zpravidla obsahuje osobní a citlivé údaje ve smyslu §4 písm. a) a b) zákona č. 101/2000 Sb., a je proto vyloučeno z působnosti zákona č. 106/1999 Sb.", doplnil, že "jak Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 1 As 98/2008, tak i městský soud v nyní projednávané věci shodně uvedly, že předmětné služební hodnocení (pozn. na čl. l. 17) takové údaje skutečně obsahuje". S podrobným zdůvodněním pak Nejvyšší správní soud neshledal oprávněnou ani námitku stěžovatele týkající se chybné aplikace §16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. a nesprávnosti nákladového výroku; rovněž se neztotožnil ani s jeho názorem o nevykonatelnosti výroku II. rozsudku městského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na informace dle čl. 10 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo na spravedlivý proces dle jejího čl. 36 odst. 1. Namítá, že omezit právo na informace lze toliko za současného splnění dvou podmínek - formální (je-li tak stanoveno zákonem) a materiální (jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ochranu veřejného zdraví a mravnosti). Stěžovatel je přesvědčen, že bylo povinností soudu "zkoumat, zda v tomto konkrétním případě obsahuje služební hodnocení policisty ... skutečně osobní a citlivé údaje", neboť poskytnutí této informace nelze podle jeho názoru vyloučit paušálně; to, že tak Nejvyšší správní soud neučinil a odepření poskytnutí informace a priori formalisticky potvrdil, činí jeho rozhodnutí rozporným s "jednoduchým právem" a nerespektováním závazné judikatury Ústavního soudu (zde zejména rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05, sp. zn. I. ÚS 453/02, sp. zn. I. ÚS 517/10) též i protiústavním.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 17 odst. 1, 4 Listiny směřuje (a to nutně) svoji kritiku do soudního řízení, v němž bylo rozhodováno o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu; proto nadále jde především o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Tomu odpovídající právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí krajského soudu mu byla k dispozici kasační stížnost, kterou využil, a Nejvyšší správní soud se jím vznesenými námitkami podrobně zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Jinými slovy, o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že nyní podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Oba soudy v nyní posuzované věci aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; v ústavní stížností napadeném rozhodnutí se pak Nejvyšší správní soud vypořádal se všemi námitkami, jež mu stěžovatel předestřel, a s obšírnou, srozumitelnou a přesvědčivou argumentací vyložil důvody, pro které je "služební hodnocení policisty vyloučeno z působnosti zákona č. 106/1999 Sb.", přičemž je zjevné, že nepominul ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával. Okolnost, že je podle názoru stěžovatele do právního posouzení nepromítl "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Co do právní konstrukce, o niž stěžovatel opřel svoji stížnostní argumentaci a na jejímž základě soudům vytkl, že nezkoumaly, zda i v daném případě služební hodnocení skutečně obsahuje osobní a citlivé údaje, postačí zaznamenat (jak ostatně učinil v napadeném rozhodnutí i Nejvyšší správní soud), že toto konkrétní služební hodnocení bylo z těchto hledisek soudy již fakticky přezkoumáno, byť se tak stalo v právní věci jiného stěžovatele (sp. zn. 1 As 98/2008 a též i sp. zn. 1 As 95/2010).
Podobně neústavnost napadeného rozhodnutí nelze dovodit, jak činí stěžovatel v ústavní stížnosti, z "nerespektování závazné judikatury Ústavního soudu", jestliže se otázkou poskytnutí informace o služebním hodnocení policisty Ústavní soud dosud výslovně nezabýval, a to ani ve stěžovatelem poukazovaných rozhodnutích.
Je tedy namístě shrnout, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu