ECLI:CZ:US:2013:3.US.2693.13.1
sp. zn. III. ÚS 2693/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Veszprémi Urbana, zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Medkova 913/48, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013 č. j. 22 Cdo 1230/2013-245, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 2011 č. j. 27 Co 279/2010-210, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2013 č. j. 27 Co 279/2010-234, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. dubna 2009 č. j. 5 C 205/2007-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 2. července 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky k rodinnému domu a přilehlému pozemku v obci P.
2. Ke zrušení a vypořádání tohoto podílového spoluvlastnictví došlo na základě návrhu stěžovatelovy bývalé manželky (dále též "žalobkyně"). Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem předmětné podílové spoluvlastnictví zrušil a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele, kterému přitom stanovil povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 315 460 Kč, jakožto náhradu za její vlastnický podíl. Soud vycházel ze znění ustanovení §142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a rozhodl, že stěžovatel i žalobkyně byli každý vlastníkem ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí, neboť stěžovatel i přes poučení soudu nijak neprokázal tvrzenou nerovnost obou podílů. Jelikož stěžovatel projevil vůli nadále nemovitosti užívat, přikázal ji soud do jeho výlučného vlastnictví a zároveň mu nařídil zaplatit žalobkyni částku ve výši poloviny tržní hodnoty předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně rovněž stěžovateli stanovil povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení, neboť bylo dle soudu prokázáno, že stěžovatel po dlouhou dobu odmítal jakoukoliv rozumnou dohodu, čímž žalobkyni donutil k zahájení soudního řízení. Odvolací soud potvrdil výrok rozsudku nalézacího soudu stran zrušení podílového spoluvlastnictví, stanovil stěžovateli povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení před oběma soudy a nově rozhodl tak, že předmětné nemovitosti budou prodány a každému účastníku řízení bude vyplacena polovina z výtěžku prodeje. Odvolací soud tak fakticky shledal rozhodnutí soudu nalézacího jako správné, přičemž většinu stěžovatelových odvolacích námitek označil za nepřípustné nové skutečnosti ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Odvolací soud tak především doplnil dokazování stran aktuální hodnoty předmětných nemovitostí, načež stěžovatel uvedl, že není v jeho finančních možnostech převzít nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Soud proto nařídil prodej předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud následně zastavil řízení o stěžovatelově dovolání v části směřující proti rozsudku okresního soudu a v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu označil dovolání za zjevně bezdůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny. Stěžovatel označuje rozhodnutí obecných soudů především za nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná, neboť soudy neprokázaly, že předmětné nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví stran sporu. Otázka, zda stěžovatel není výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, měla být řešena jako tzv. otázka předběžná. Hodnocení soudů neodpovídá skutkovým okolnostem případu a zčásti je dokonce pouhou "ničím nepodloženou polemikou" rozhodujících soudců. Například nebyla vzata v potaz skutečnost, že vlastníkem domu a vlastníkem pozemku pod ním mohou být různé osoby. Za nepřezkoumatelné je nutno považovat i odůvodnění stran náhrady nákladů řízení, neboť obecné soudy nijak neodůvodnily, z jakého důvodu se odchýlily od zásady, dle níž si v podobných typech řízení nese každý účastník své náklady sám. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jádro projednávané ústavní stížnosti tvoří námitka nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Stěžovatelem tvrzené pochybení obecných soudů nebere v potaz rozsáhlou argumentaci, kterou soudy věnovaly všem v ústavní stížnosti nadneseným otázkám. Obecné soudy se proto v dostatečné míře vypořádaly s otázkou rozdílného vlastnictví k domu a k pozemku pod ním (srov. zejména str. 3 napadeného rozhodnutí krajského soudu), jakož i otázkou možného výlučného vlastnictví stěžovatele (srov. s. 2-3 napadeného rozhodnutí okresního soudu a s. 3 rozhodnutí krajského soudu). Napadená rozhodnutí tak nelze v těchto aspektech považovat za nepřezkoumatelná.
7. Ve zbytku ústavní stížnost představuje stěžovatelův nesouhlas se správností hodnocení relevantních skutkových okolností projednávaného případu. K tomu je třeba poznamenat, že Ústavní soud nenáleží do soustavy obecných soudů, a tudíž mu nepřísluší přezkoumávat "běžnou zákonnost" anebo věcnou správnost jejich rozhodnutí. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a zasáhnout by proto ve stěžovatelově případě mohl pouze tehdy, kdyby obecné soudy při svém rozhodování vybočily ústavně nepřípustným způsobem z mantinelů daných zejména hlavou pátou Listiny. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť skutkové okolnosti byly zjištěny v dostatečném rozsahu, byly racionálně vyhodnoceny a závěry soudů byly v tomto směru řádně promítnuty do textu odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud nemůže za takové situace stěžovateli vyhovět, ani kdyby se s hodnocením obecných soudů neztotožňoval. Případný kasační zásah z jeho strany by představoval svévolné porušení zákazu ovlivňování nezávislosti soudního rozhodování. I v této části je tedy třeba ústavní stížnost odmítnout.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu