ECLI:CZ:US:2013:3.US.2712.12.1
sp. zn. III. ÚS 2712/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AVEZA s. r. o., se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, dříve se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, zastoupené Mgr. Klárou Sovovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 9, Vidlák 354, proti prohlídce jiných prostor, vykonané dne 15. a 16. května 2012 v budově v Praze 1 - Staré Město, Revoluční 655/1, na základě příkazu soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2012 č. j. 40 Nt 1433/2012-34, za účasti Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, doručeným dne 17. 7. 2012, se AVEZA s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem deklaroval, že provedením prohlídky jiných, tj. kancelářských prostor stěžovatelky ve 3. podlaží budovy č. p. X1 v Praze 1 - Starém Městě, vykonané dne 15. a 16. května 2012 Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Odborem závažné hospodářské trestné činnosti (dále jen "policejní orgán"), došlo k porušení základního práva na ochranu obydlí dle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování základních práv a nařídil vydat stěžovatelce věci zajištěné v těchto kancelářských prostorách.
II.
Z ústavní stížnosti a shromážděných podkladů vyplývají následující skutečnosti.
Dne 11. 5. 2012 soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2012 nařídila podle §83a odst. 1 tr. řádu prohlídku jiných prostor - kancelářských prostor, užívaných stěžovatelkou "v 1. podlaží budovy č. p. X1 v Praze 1 - Starém Městě, umístěné na parcele č. X2, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X3 v katastrálním území č. 727024 Staré Město, jejímž vlastníkem je společnost MARKLAND Revoluční s. r. o., Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město." Provedením prohlídky byli pověřeni "pracovníci policejních orgánů Policie ČR, ÚOKFK, Praha v součinnosti s dalšími policejními orgány, a to podle aktuální operativní situace."
Podle protokolu ze dne 15. 5. 2012 o provedení prohlídky jiných prostor byl příkaz k prohlídce jiných prostor doručen osobně Věře Bohuslavové, jednatelce společnosti AVEZA, s. r. o., dne 15. 5. 2012 v 18:50 hod; prohlídky se dále účastnil Mgr. Ján Pajora, advokátní koncipient AK Vladyka a Kubica, zastupující obviněnou Lucii Novanskou. Prohlídka byla zahájena dne 15. 5. 2012 ve 20:05 hodin. Po poučení dle příslušného ustanovení tr. řádu byl proveden předchozí výslech Věry Bohuslavové, která následně dobrovolně vydala v protokolu specifikované věci. I po dobrovolném vydání věci byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon prohlídka kancelářských prostor společnosti AVEZA s. r. o. za přítomnosti Věry Bohuslavové. Při této prohlídce nebyly odňaty žádné věci. Prohlídka jiných prostor byla ukončena dne 16. 5. 2012 v 0:10 hodin.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v rozporu s příkazem k prohlídce, nařizujícím prohlídku jiných prostor v 1. podlaží předmětné budovy, byla fakticky provedena prohlídka jiných prostor, nacházejících se ve 3. podlaží budovy, což považovala za rozporné s trestním řádem a za zásah do svých ústavně zaručených práv.
Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že výrok příkazu k domovní prohlídce ze dne 11. 5. 2012 přesně odpovídal návrhu státního zástupce; konstatoval, že soudu konajícímu přípravné řízení nepřísluší přezkoumávat a hodnotit, zda policejní orgán konkrétní prohlídku provedl v souladu se soudem vydaným příkazem k prohlídce či nikoliv.
Krajské státní zastupitelství v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že vyjádření podává namísto Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, které v dané trestní věci již od 1. 6. 2012 nevykonává dozor a nemá k dispozici příslušné materiály. Dle jeho názoru stěžovatelkou tvrzený rozpor v označení podlaží je de facto jediným argumentem ústavní stížnosti. Poukázalo na vyšetřovací spis, z něhož vyplývá, že policejní orgán před podáním podnětu k podání návrhu na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor provedl místní šetření, jehož záznam je součástí trestního spisu. Rovněž po vznesené námitce obhajoby bylo opakovaně provedeno další místní šetření, o němž byl rovněž pořízen záznam, založený ve vyšetřovacím spisu. Z těchto opakovaných šetření vyplynulo, že kancelářské prostory stěžovatelky se nacházejí skutečně v 1. patře (policejní orgán použil termín "podlaží") předmětné budovy. Rovněž na vývěsce či jakémsi "rozcestníku", vyvěšeném ve výtahu budovy, je umístění kancelářských prostor stěžovatelky takto označeno. Umístění těchto prostor v 1. patře budovy ostatně vyplývá i z podkladů předložených ke své původní námitce samotnou obviněnou Lucií Novanskou. V daném případě prakticky jde o gramaticko-interpretační spor ohledně použití termínů "patro" a "podlaží", přičemž orgány činné v trestním řízení použily termín "podlaží" jako synonymum k pojmu "patro", poschodí apod. Z toho je zřejmé, že kancelářské prostory využívané stěžovatelkou byly v příkazu k prohlídce jednoznačně určeny a při realizaci prohlídky nemohlo v žádném případě dojít k jejich fyzické záměně, neboť prohlídka byla vykonána v místě řádně označeném v příkazu k prohlídce. Postup policejního orgánu při realizaci nařízení prohlídky jiných prostor byl zcela zákonný a věci vydané či odňaté při této prohlídce mohou být v souladu s trestním řádem využity jako důkazy v trestním řízení. Závěrem Krajské státní zastupitelství v Praze navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Policejní orgán ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka již v rámci trestního řízení namítala, že kancelářské prostory jí užívané se nacházejí v téže budově, na téže adrese, ale ve 3. nadzemním podlaží. V budově provedl opakované šetření, z něhož vyplynulo, že kancelářské prostory se nacházejí skutečně v 1. patře (byť policejní orgán použil termín "podlaží") budovy, jak bylo označeno na "rozcestníku" vyvěšeném ve výtahu budovy. Umístění kanceláří vyplývá též z podkladů předložených ke své námitce stěžovatelkou, neboť na přiloženém plánku kancelářských budov jí užívaných je na schématu půdorysu pronajatých prostor uvedeno "Půdorys 3. NP - 1. Patro." Prakticky jde o spor v použití pojmu patro a podlaží; pokud by policejní orgán použil pojmu podlaží ve smyslu stavební terminologie, pak by k němu připojil, zda jde o nadzemní či podzemní podlaží. Jelikož použil termínu "podlaží" bez tohoto přívlastku, je zřejmé, že jej použil jako synonymum k pojmu patro; ostatně výkladový slovník českého jazyka též uvádí slova podlaží - patro jako synonyma. Závěrem policejní orgán uvedl, že kancelářské prostory stěžovatelky byly v příkazu k jejich prohlídce jednoznačně určeny a svůj postup shledává zákonným.
Stěžovatelka v replice k vyjádřením okresního soudu, Krajského státního zastupitelství v Praze a policejního orgánu uvedla, že s vyjádřením okresního soudu v zásadě souhlasí. S dalšími dvěma vyjádřeními, která považuje za obsahově totožná, nesouhlasila, a to zejména s jejich závěrem, že není rozdíl (vyjma stavební technologie) mezi patrem a podlažím, a že jde o synonyma. Poukázala na nález ze dne 13. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 424/2000 (N 29/25 SbNU 227) a uzavřela, že tvrzení v těchto vyjádřeních jsou zjevným formalismem, který má zakrýt věcné pochybení policejního orgánu případně státního zastupitelství.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která tvrdí, že byla nařízením a provedením prohlídky jiných prostor dotčena na svých základních právech. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a nemá další efektivní procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení, že nařízením prohlídky jiných prostor bylo porušeno základní právo stěžovatelky na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny; ústavní stížnost posoudil i z pohledu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícího základní právo na respektování soukromého a rodinného života.
Článek 12 Listiny resp. čl. 8 Úmluvy se o ochraně "jiných prostor" výslovně nezmiňují; článek 12 Listiny chrání nedotknutelnost "obydlí", článek 8 Úmluvy hovoří o právu na respektování "obydlí". Jelikož činnosti v rámci profese či podnikání lze vykonávat v privátních prostorách a naopak činnosti ryze soukromé povahy lze vykonávat v profesních, obchodních podnikatelských a jiných provozovnách (tj. v prostorách nesloužících k bydlení, v dikci §82 odst. 2 tr. řádu "jiných prostorách"), a navíc takové rozlišování by mohlo vést k nerovnosti v zacházení, přiklonil se Ústavní soud stejně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") k širšímu výkladu pojmu "obydlí" a s ním souvisejícího pojmu "soukromý život" [srov. nález ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.), odst. 14 a násl., dostupný na http://nalus.usoud.cz a v tomto nálezu v odst. 19. citovaný rozsudek Evropského soudu ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemitz proti Německu, stížnost č. 13710/88, odst. 27 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int]. Soudem podle ust. §82 odst. 2 tr. ř. nařízenou prohlídku jiných prostor je tudíž možno považovat za zásah do práva na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny resp. práva na respektování soukromého života dle čl. 8 Úmluvy.
Základní právo dle čl. 12 odst. 1 Listiny resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy není absolutní a lze do něj zasáhnout za podmínek definovaných v čl. 12 odst. 2 a 3 Listiny resp. čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Těmito podmínkami jsou obecně "zákonnost" resp. "soulad se zákonem", sledování legitimního cíle a "nezbytnost v demokratické společnosti". Výjimky však musí být interpretovány a aplikovány v každém jednotlivém případě restriktivně.
V případech, kdy je třeba posoudit "zákonnost" způsobu provedení prohlídky jiných prostor (ve smyslu čl. 12 odst. 2 Listiny) resp. "soulad se zákonem" zásahu do práva na respektování obydlí (ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy), Listina a Úmluva odkazují zásadně na podústavní zákonnou úpravu a zavazují postupovat v souladu s ní. Vykládat a aplikovat zákonnou úpravu prohlídky jiných prostor je v první řadě věcí orgánů činných v trestním řízení, nicméně její porušení může založit porušení Listiny resp. Úmluvy; Ústavní soud proto musí přezkoumávat, zda orgány činné v trestním řízení v konkrétním případě postupovaly v souladu s relevantní procesní a hmotněprávní zákonnou úpravou. Nutno připustit, že nikoliv každá vada činí prohlídku jiných prostor jako takovou nezákonnou z hlediska cit. článků Listiny a Úmluvy; zásah do základního práva je třeba vždy posuzovat ve svém celku.
Důvody uvedené k ospravedlnění prohlídky jiných prostor musí být relevantní a dostatečné a musí být dodržen princip proporcionality. Nutno posoudit zvláštní okolnosti případu z hlediska přiměřenosti daného zásahu ke sledovanému účelu; hodnotící kritéria zahrnují např. závažnost trestného činu, v souvislosti s jehož objasňováním byla provedena prohlídka prostor a zajištěny věci, okolnosti, za nichž byl příkaz k prohlídce vydán, dostupnost jiných důkazů, obsah a rozsah příkazu, povaha prohledávaných prostor a rozsah možných dopadů na pověst osoby dotčené příkazem k prohlídce.
Prohlídka jiných prostor (stejně jako domovní prohlídka) může být zákonně provedena jen v objektu, který je v příkazu k ní řádně označen. Provedení prohlídky jiných prostor v objektu jiného subjektu než označeného v příkazu k domovní prohlídce je porušením základních práv chráněných výše uvedenými články Listiny a Úmluvy [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59) a ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12].
Stěžovatelka tvrdila (a v tom spočívalo těžiště ústavní stížnosti), že předmětný zásah nebyl "v souladu se zákonem", neboť pro jeho provedení nebyly splněny zákonné podmínky, protože předmět prohlídky nebyl v příkazu k jejímu provedení dostatečně identifikován.
Ústavní soud připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k domovní prohlídce vydán, existuje zpravidla málo procesně fixovaných informačních zdrojů a soudce je beztak mnohdy odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků (srov. odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické k výše cit. nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09, odst. 40.). V projednávané věci lze příkaz k domovní prohlídce vydaný okresním soudem akceptovat jako ústavně relevantní, neboť z něj lze bez výkladových obtíží dovodit, že z konkrétních a dostatečných důvodů povoluje prohlídku jiných prostor užívaných společností AVEZA s. r. o. v dostatečně specifikované nemovitosti.
Ze shromážděných podkladů, zejména vyjádření policejního orgánu k ústavní stížnosti, úředního záznamu policejního orgánu ze dne 19. 4. 2013 sp. zn. OKFK-268 /TČ-2011-200204 a z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor, je zřejmé, že identifikace kancelářských prostor, jejichž prohlídka byla nařízena a provedena, nečinila jakékoliv potíže ani policejnímu orgánu, ani stěžovatelce samotné, při prohlídce zastoupené jednatelkou Věrou Bohuslavovou, resp. ani třetí osobě, tj. advokátnímu koncipientu Mgr. Jánu Pajorovi. V tomto ohledu jmenovaná jako statutární orgán stěžovatelky nevznesla jakékoliv připomínky, jak plyne z protokolu o prohlídce jiných prostor. Tvrzený zásah do základních práv proto Ústavní soud považuje za uskutečněný "v souladu se zákonem."
Ústavní soud je toho názoru, že inkriminovaný zásah sledoval cíle definované v čl. 12 odst. 3 Listiny (mj. odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku) i čl. 8 odst. 2 Listiny (ochrana pořádku a předcházení zločinnosti).
Z hlediska otázky, zda zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti", Ústavní soud je toho k názoru, že důvody uvedené v příkazu okresního soudu ze dne 11. 5. 2012 k prohlídce jiných prostor mohou být považovány za zcela odpovídající sledovaným legitimním cílům této prohlídky.
Z uvedeného nutno dovodit, že v projednávaném případě nebyl dán ani jakýkoliv důvod pro vyhovění požadavku stěžovatelky na zákaz pokračování v porušování základních práv a vydání věci zajištěných v kancelářských prostorách.
Ústavní soud tak uzavírá, že čl. 12 Listiny resp. čl. 8 Úmluvy nebyly porušeny.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu