ECLI:CZ:US:2013:3.US.2736.10.1
sp. zn. III. ÚS 2736/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. V., zastoupen JUDr. Petrem Wildtem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2009 č. j. 10 To 261/2008-5650 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 5 Tdo 537/2010, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení a za účasti Okresního soudu v Trutnově, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo dojít k porušení práv stěžovatele dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, zrušil Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ohledně stěžovatele (i spoluobžalované Ing. M. B.) rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 2. 2008 č. j. 4 T 130/2004-5275, a ohledně stěžovatele nově rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst.1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků. Ohledně dalších skutků byl stěžovatel zproštěn obžaloby. K tomuto rozhodnutí odvolacího soudu došlo poté, co bylo na základě předchozího dovolání stěžovatele zrušeno původně potvrzující usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. 10 To 261/2008 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 5 Tdo 379/2009).
Stěžovatel podal proti v pořadí druhému rozsudku krajského soudu opět dovolání, které opíral o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však ústavní stížností napadeným usnesením toto v pořadí druhé dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Trestná činnost stěžovatele měla dle skutkových zjištění obecných soudů spočívat (zkráceně řečeno) v tom, že se stěžovatel jako člen představenstva družstva Náchodská družstevní záložna (dále jen "družstvo") a zároveň jednatel společnosti Náchodská obslužní společnost, s. r. o. (dále jen "Náchodská obslužní") v roce 1998 podílel spolu s obžalovanou B. na tom, že uvedené družstvo nejprve uzavřelo s uvedenou obchodní společností smlouvu o zprostředkování koupě nemovitostí, na jejímž podkladě byly postupně z finančních prostředků družstva poskytovány společnosti Náchodská obslužní, resp. společnosti Rotrex s. r. o., zálohy v celkové výši 28.327.900,- Kč, které však byly používány na zcela jiné účely, než jak bylo mezi uvedenými subjekty smluvně ujednáno. Dle obecných soudů postupovali stěžovatel a obžalovaná B. vědomě v rozporu s tehdy platnými ustanoveními zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech a způsobili tak družstvu škodu nejméně ve výši 7.024.188,90,- Kč.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že obecné soudy v jeho trestní věci svým postupem při dokazování a hodnocení důkazů porušily ústavně garantované zásady spravedlivého procesu.
Dle názoru stěžovatele nedošlo v jeho trestní věci k řádnému objasnění ekonomického stavu poškozené družstevní záložny na základě vyžádaných znaleckých posudků a k objasnění otázky existence škody, jež je podmínkou naplnění skutkové podstaty dle §255 tr. zák. Stěžovatel vyjádřil výhrady k tomu, jak obecné soudy hodnotily dle jeho názoru nejednoznačný revizní posudek Národohospodářské fakulty VŠE. Stěžovatel cituje vyjádření znalců, podle nichž způsobenou škodu nelze spolehlivě vyčíslit, neboť nejsou k dispozici informace o tom, nakolik byl majetek vzniklý z předmětných transakcí dobytný. Nebylo prokázáno zavinění stěžovatele ve vztahu ke způsobené škodě, přičemž obecné soudy dle jeho názoru ignorovaly důkazy, jež absenci subjektivní stránky prokazovaly. Stěžovatel vycházel z toho, že majetek poškozeného družstva bude zhodnocen. Stěžovatel zdůraznil poměr Náchodské obslužní k poškozenému družstvu jako dceřiné společnosti. Obecné soudy dle jeho názoru nevzaly v úvahu faktickou hodnotu nemovitostí, které společnost Náchodská obslužní cestou uvedených transakcí nabyla. Pokud by tyto nemovitosti byly zpeněženy, mohla by být pohledávka družstva vůči Náchodské obslužní snadno uhrazena.
Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, se s uvedenými námitkami stěžovatele dle jeho názoru vypořádaly jen formálně a nedostatečně.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Obecným soudům není Ústavní soud nadřízen a nepřísluší mu tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem obecných soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný v internetové databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Spočívá-li ústavní stížnost v důkazní polemice, připadá kasační zásah Ústavního soudu v úvahu zpravidla jen tehdy, jsou-li v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). V projednávané věci se o případ takového extrémního nesouladu zjevně nejedná; rovněž nejde o případ tzv. opomenutých důkazů, jak je judikatura Ústavního soudu vymezuje (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Námitky stěžovatele staví Ústavní soud v zásadě do postavení další (v pořadí již čtvrté) instance trestního soudnictví; stěžovatel totiž v podstatě požaduje, aby Ústavní soud sám suploval roli trestních soudů a podjal se vyhodnocení znaleckých posudků, jež byly v jeho trestní věci vyžádány. Takový postup Ústavního soudu je však vyloučen.
Lze připomenout, že trestní řád nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Důkazy přitom hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). V trestní věci stěžovatele proběhlo rozsáhlé dokazování znaleckými posudky (jež bylo po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího soudu doplněno). Výsledky dokazování jsou velmi podrobně zaznamenány a hodnoceny v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně, na něž lze bez větších výhrad odkázat. V odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud vypořádal detailně prakticky se všemi relevantními námitkami, které stěžovatel znovu uvádí v ústavní stížnosti, obdobně jako již prve v dovolání. K námitkám stěžovatele, jež se týkají vyčíslení způsobené škody, je vhodné poukázat na skutečnost, že krajský soud vycházel z takového způsobu výpočtu škody, představující zmenšení majetku družstevní záložny, který byl ve prospěch stěžovatele, neboť nezahrnoval ani smluvní pokutu, ani ušlý zisk poškozené.
K námitkám stěžovatele ohledně "lukrativnosti" prováděných transakcí je třeba znovu zdůraznit, že družstevní záložna a její dceřiná společnost Náchodská obslužní byly dva odlišné ekonomické subjekty s vlastním hospodařením a majetkem. Tuto skutečnost stěžovatel ve své argumentaci sveřepě přehlíží. Krajský soud mimo jiné správně poukázal na to, že členové záložny měli přístup ke svým vloženým prostředkům výhradně prostřednictvím záložny a nikoli dceřiné společnosti. Rovněž otázkou zavinění stěžovatele se krajský soud zabýval podrobně a dostatečně (viz str. 28 až 29 napadeného rozsudku).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu