ECLI:CZ:US:2013:3.US.2736.12.1
sp. zn. III. ÚS 2736/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky AKCENT, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Pražská 1279/18, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem v Třebíči, Bráfova 50, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2012 č. j. 5 Afs 10/2012-17 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2012 č. j. 8 Af 70/2011-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Argumentace stěžovatelky
Dne 18. 7. 2012 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o zastavení řízení o její žalobě na zrušení dvou rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 7. 9. 2011, kterými byla zamítnuta její odvolání proti platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za zdaňovací období 2007 a 2008, vydaným Finančním úřadem pro Prahu 10. Důvodem zastavení řízení bylo nezaplacení soudního poplatku v zákonem stanovené lhůtě.
Z předložené ústavní stížnosti a soudních rozhodnutí se podává, že se stěžovatelka domáhala žalobou u Městského soudu v Praze v listopadu 2011 zrušení dvou rozhodnutí vedlejšího účastníka. Spolu s podáním žaloby však nezaplatila soudní poplatek ve výši 6 000 Kč (2 x 3 000 Kč) a vyčkávala na výzvu k jeho zaplacení. Dne 7. 12. 2011 v 7.34 hod. jí byla do datové schránky doručena zásilka z Městského soudu v Praze ve věci řízení o její žalobě (vedeno pod sp. zn. 8 Af 70/2011). Když stěžovatelka zadala tisk dokumentu, "vyjela" z tiskárny pouze písemnost soudu "poučení" z 30. 11. 2011 č. j. 8 Af 70/2011-20, nic víc. O současně připojené výzvě k zaplacení soudního poplatku tedy fakticky nevěděla. Dne 4. 1. 2012 v 15.56 hod. jí bylo do datové schránky doručeno usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení. Jednatel stěžovatelky ze svého bydliště v Třebíči kontaktoval svého právního zástupce a na základě jeho vysvětlení hledal cestu, jak poplatek okamžitě uhradit. Městský soud v Praze však zavíral v 17.00 hod. a v Praze se v té době nenacházel nikdo, kdo by za stěžovatelku mohl poplatek zaplatit a stihnout ho doručit soudu. Proto si telefonicky v cca 16.30 hod. ověřil na Městském soudu v Praze (jeho účtárně) údaje pro placení poplatku na bankovní účet a k jeho zaplacení dal obratem příkaz přes internetové bankovnictví.
Dále stěžovatelka uvedla, že jednatel ještě zakoupil kolky v hodnotě 6 000 Kč s tím, že se pokusí je jako soudní poplatek v budově Městského soudu někomu oproti potvrzení předat. Telefonicky mu však justiční stráž sdělila, že ona sama, ani nikdo jiný nic nepřevezme. Ráno dne 5. 1. 2012 po otevření soudu zanechal v informační kanceláři soudu přípis a doklad o zadání příkazu k úhradě poplatku bankovním převodem, poplatek v kolcích znovu nehradil. Stěžovatelka podala 6. 1. 2012 návrh na zrušení usnesení o zastavení řízení ve smyslu §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, přičemž popsala skutečnosti zmíněné výše. Na základě telefonického rozhovoru s předsedou senátu zjistila, že poplatek placený převodem z účtu byl na účet soudu u ČNB připsán až dne 5. 1. 2012, a jelikož rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci dne 4. 1. 2012, nelze jej již zrušit. Kasační soud její kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Shrnul pouze právní úpravu a svou judikaturu, ohledně problematiky okolností, proč se stěžovatelce nepodařilo poplatek zavčas zaplatit, i když ho zaplatit zavčas chtěla, uvedl bez dalšího, že jsou bezvýznamné. Stěžovatelka měla na zaplacení poplatku dostatek času, a pokud ho nevyužila, nemůže se dovolávat porušení práva na přístup k soudu. Stěžovatelka namítá, že kasační soud argumentuje zcela nepatřičným, resp. nepřípadným způsobem. Sama vědomě neotálela s placením soudního poplatku, protože, byť zřejmě její nedbalostí, fakticky nevěděla o existenci výzvy k jeho úhradě. I z jejích následných kroků jasně vyplývá zcela zásadní zájem na projednání věci před soudem.
Na rozdíl od kasačního soudu považuje stěžovatelka důvody (okolnosti), proč se nepodařilo zavčas uhradit soudní poplatek, za zcela zásadní pro posouzení celé věci. Bez ohledu na možnosti hrazení poplatku při podání žaloby (nikoli ve všech případech), a následně na výzvu soudu, garantuje zákon i poslední možnost úhrady poplatku do doby, než nabude právní moci rozhodnutí zastavení řízení. Tímto dnem bývá často den, kdy dojde k doručení předmětného rozhodnutí. Možnost úhrady je dána do 24.00 hod. tohoto dne, jak dovodila rozhodovací praxe s poznámkou, že nejde o zákonnou ani jinou lhůtu, a nestačí tedy podat do uvedeného okamžiku např. zásilku se soudním poplatkem k poštovní přepravě či dát příkaz k poukázání platby poplatku bankovním převodem, a zřejmě nelze žádat ani o prominutí lhůty. Poplatník tedy v zájmu jistoty musí uhradit poplatek stejný den a dle soudu k tomu má pouze dvě možnosti, buď složení poplatku na podatelně příslušného soudu (znehodnocením kolkových známek), nebo platbou na účet příslušného soudu. Stěžovatelka se domnívá, že poplatník nemůže realizovat své právo uhradit poplatek do 24.00 hodin příslušného dne, zejména z důvodu organizačních překážek. Pomineme-li subjektivní záležitosti na straně stěžovatelky, lze objektivně konstatovat, že žádný poplatník nemá reálnou možnost zaplatit soudní poplatek po uzavírací době soudu, resp. ČNB, tedy po dobu cca 7 až 8 hodin. Teoreticky mohou nastat i další varianty ještě širšího znemožnění přístupu k soudu v širším smyslu (např. celodenní uzavření soudu z technických či bezpečnostních důvodů) či doručení rozhodnutí poplatníkovi krátce před 24. hodinou. Jak tyto situace řešit, aby bylo reálně zachováno alespoň v minimálním rozsahu právo poplatníka na úhradu poplatku ve smyslu §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, je otázkou, na kterou kasační soud nedal odpověď. Jedinou možností stěžovatelky proto bylo dát příkaz k provedení platby z jejího účtu, což však nebylo možné.
Stěžovatelka tvrdí, že oba soudy nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům a svobodám, když jí v důsledku jejich rozhodnutí byl odepřen přístup k soudu (s důsledkem věcného neprojednání správní žaloby), jenž je chráněn a zaručen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatelky oba soudy svým formalistickým přístupem a problematickým výkladem zákona odůvodňují zřejmou nespravedlnost, když zejména kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu zcela nechává stranou hodnocení skutečností, resp. okolností (uvádí, že jsou bezvýznamné), které jsou dle stěžovatelky naopak rozhodující (stěžejní) pro posouzení celé věci z pohledu reality, logiky a spravedlnosti. Stěžovatelka v této souvislosti připomenula často opakovaný názor Ústavního soudu, že... "soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona". Proto i v případě formální správnosti výkladu zákona by bylo možné v konečném důsledku (ve smyslu účelu zákona) akceptovat včasnost úhrady poplatku i v případě, že tento byl z důvodu organizačních překážek doručen (připsán) na účet soudu až po "lhůtě". Proto navrhla zrušení obou rozhodnutí.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud proto mohl posoudit ústavní stížnost po obsahové stránce a dospěl k závěru, že se z hlediska ochrany ústavnosti jedná o návrh zjevně neopodstatněný, jakkoli v tomto případě doprovázený zvláštními okolnostmi, které tuto neopodstatněnost způsobily.
Ústavní soud není další instancí, před kterou by mohlo být pokračováno v řízení před obecnými soudy. Jeho funkcí je soudní ochrana ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. Jak se podává z výše uvedeného, předmětem ústavní stížnosti je pouze otázka včasného zaplacení soudního poplatku. Tato otázka je mezi stranami nesporná, k zaplacení došlo po lhůtě. Není pochyb o tom, že stěžovatelka vyvinula maximální snahu soudní poplatek uhradit v den, kdy v 15.56 hod. obdržela do datové schránky usnesení městského soudu o zastavení řízení. Protože zjistila, že do 24.00 hod. je možné ještě tento výsledek zvrátit, pokusila se to výše uvedenými způsoby dohnat, ale marně.
Z hlediska Ústavního soudu nebylo třeba dalšího dokazování. Závěry obou soudů se opírají o zákon o soudních poplatcích a v tomto směru jim nelze nic vytýkat. Pro Ústavní soud zde vznikají dvě otázky - prvou je samotný problém doručení výzvy k zaplacení poplatku dne 7. 12. 2012. Zde sama stěžovatelka přiznává svou nedbalost, neboť pokud z tiskárny vyjelo poučení s označením čísla listu soudního spisu č. j. 8 Af 70/2011-20 (podle spisové značky usnesení městského soudu se tak jednalo zjevně o druhou stránku usnesení č. j. 8 Af 70/2011-19), muselo jí být s ohledem na podanou žalobu zřejmé, že se jedná o písemnost v této souvislosti; zejména když sama uvádí, že očekávala výzvu k zaplacení poplatku, neboť ho sama při podání žaloby nezaplatila. V tomto směru Ústavní soud může jen konstatovat zásadu vigilantibus iura, protože není úkolem státu, aby zajištoval chod přístrojů adresátů úředních sdělení do datových schránek nebo upozorňoval na možný problém.
Co se týče možného zanedbání státu z hlediska toho, že by měl zajistit, aby každý, kdo nezaplatil soudní poplatek, měl možnost tak učinit u soudu do 24.00 hodin, je třeba konstatovat, že takový požadavek nelze klást na stát, který v tomto případě dal stěžovatelce možnost deset dnů, fakticky téměř jednoho měsíce k zaplacení soudního poplatku. Ústavní soud již ve své judikatuře dospěl k právnímu názoru, že včasnost podání učiněného elektronickou formou bez zaručeného elektronického podpisu je třeba posuzovat podle okamžiku doručení elektronické zprávy příslušnému soudu, přičemž není rozhodné, kdy se s tímto podáním příslušný pracovník podatelny seznámil a jaké na něm vyznačil datum doručení (viz nález ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2446/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na výše uvedené však nemohl na základě ani takového právního názoru stěžovatelce vyhovět, neboť na osobní doručení její jednatel nakonec rezignoval - takže nebylo třeba posuzovat otázku, co s doručením, které se dostalo na půdu soudu, ale nebylo přijato. Lhůta posledního dne tak představuje beneficium pouze pro ty, kdo sice povinnost nesplnili, ale ještě se včas dověděli o rozhodnutí o zastavení soudního řízení, jehož účinky nastávají uplynutím tohoto dne. Nepodaří-li se to přímo na podatelně soudu, je možnost zaplacení bankovním převodem, tento ale ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 2446/11 musí soudu dojít do konce rozhodného dne. To se stěžovatelce přes veškerou snahu nepodařilo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu