ECLI:CZ:US:2013:3.US.2749.12.1
sp. zn. III. ÚS 2749/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Vítkové, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou v Mohelnici, Olomoucká 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2012 č. j. 26 Cdo 519/2012-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 7. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že procesním postupem obecných soudů jí bylo odňato právo na spravedlivý soudní proces.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. srpna 2011 č. j. 17 Co 361/2010-125 s tím, že není přípustné, a to ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl (v části napadené odvoláním) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. ledna 2010 č. j. 6 C 216/2008-92, kterým bylo (zčásti) vyhověno žalobě Ing. Dalibora Čásky na zaplacení 142 963,20 Kč s úrokem z prodlení a stěžovatelce jakožto žalované bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že si v řízení před soudem prvního stupně neuvědomila, že mezi ní a žalobcem byla uzavřena písemná smlouva o podnájmu nebytových prostor a že tato je uložena na úřadu práce, a proto ji nenavrhla k důkazu. Šlo přitom o klíčový důkaz, který "primárně souvisel s žalovaným nárokem", resp. měl "přímý vztah k projednávané věci", byl zcela věrohodný a ona neměla důvod ho zamlčovat (takže se nemohlo jednat o obstrukci z její strany). Odvolací soud pak jejímu návrhu na provedení tohoto důkazu nevyhověl s formálně správným odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu, nicméně v daném případě tento postup je v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení. Podle stěžovatelky totiž zásada koncentrace řízení (jakožto prostředek k dosažení hospodárnosti a efektivity řízení) nesmí být v rozporu s hlavním principem soudního řízení, a tím je princip nalézání spravedlnosti. Proto odvolací soud musí individuálně zvážit, zda v odůvodněných případech zásadu koncentrace neprolomit a provedení důkazu nepřipustit. Odvolací soud takto nepostupoval. Formálně správně sice aplikoval zásadu koncentrace řízení, to však způsobem, který je v rozporu s cílem soudního řízení, resp. s účelem této zásady. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že věc nemá po právní stránce zásadní význam, neboť má za to, že podobná věc "ještě nebyla takto přímo judikována".
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Možno předeslat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by předmětný důkaz, jehož provedení navrhla až v odvolacím řízení, představoval některý z "odvolacích důvodů" ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř., resp. že by zde obecně existovala jiná, ústavně konformní výkladová varianta, ani nezpochybňuje ústavnost tohoto zákonného ustanovení a nenavrhuje jeho zrušení (srov. §74 zákona o Ústavním soudu). Ve své podstatě se tak domáhá toho, aby odvolací soud - s ohledem na údajně mimořádné okolnosti - postupoval v přímém rozporu s tímto ustanovením (jeho smyslem i účelem), přičemž z ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces vyvozuje právo na "spravedlivé soudní rozhodnutí". Z ústavní stížnosti však není zcela zřejmé, zda tento pojem stěžovatelka chápe jako výsledek "spravedlivého procesu" ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nebo zda jím míní takové rozhodnutí, které by bylo vydáno v souladu s principem materiální pravdy (dle něhož nelze klást při zjišťování skutkového stavu žádné formální překážky). V případě prvním není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by mělo být pochybení na straně odvolacího a potažmo dovolacího soudu spatřováno. Z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny plyne povinnost účastníků soudního řízení, a ostatně i obecných soudů či jiných orgánů, řídit se "stanoveným postupem", tedy procesními předpisy upravujícími to které soudní či jiné řízení. Tento postup stěžovatelka nedodržela, když "včas" neučinila příslušný důkazní návrh, ač tak učinit mohla, a proto musí nést i negativní důsledky, které z toho plynou. Jde-li o druhou možnost, stěžovatelčinu úvahu nelze označit za správnou, neboť princip materiální pravdy není principem, jenž by byl ostatním principům civilního řízení nadřazen; pravdivost poznání je totiž jistě důležitou hodnotou, nicméně i ta má - vzhledem k hodnotám jiným, jako je zejména princip hospodárnosti (rychlosti) řízení (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny) - své limity, přičemž jejich "nastavení" je zásadně věcí zákonodárce. Z hlediska ústavnosti je pak podstatné, že žádné ústavně zaručené právo na to, aby účastník mohl v jakékoliv fázi soudního řízení navrhovat důkazy, neexistuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu vytknul, jestliže s odkazem na svou judikaturu, ze které plyne, že odvolací soud nebyl oprávněn k předmětnému důkazu přihlížet, resp. jej provést, uzavřel, že se zde o otázku zásadního právního významu nejedná. Z tohoto důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu