ECLI:CZ:US:2013:3.US.2750.12.1
sp. zn. III. ÚS 2750/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Heleny Vondráčkové, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, 253 01 Hostivice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2012 č. j. 7 As 22/2012-23 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 1 A 26/2010-64, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, odst. 3, odst. 4, čl. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR.
Stěžovatelka byla rozhodnutím Městského úřadu Mníšek pod Brdy, stavebního úřadu ze dne 25. 2. 2010 č. j.: SÚ 14476/09-892/2009-Pet uznána vinnou ze spáchání přestupku podle §178 odst. 1 písm. k) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), kterého se dopustila tím, že jako stavebník provedla v červnu roku 2009 stavbu přístřešku pro osobní automobil na pozemku parc. č. X v kat. území Ř. bez stavebního povolení. Za tento přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 10 000,- Kč a současně jí byla uložena povinnost uhradit náklady řízení spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000,- Kč.
Předmětné rozhodnutí Městského úřadu Mníšek pod Brdy, stavebního úřadu potvrdil Krajský úřad Středočeského kraje, odbor regionálního rozvoje. Proti potvrzujícímu rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, která byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011 č. j. 1 A 26/2010-64 zamítnuta. Se shodným procesním výsledkem skončilo pro stěžovatelku i řízení o její kasační stížnosti proti výše označenému rozsudku Městského soudu v Praze.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že již v řízeních před správními orgány poukazovala na zanedbatelnou společenskou nebezpečnost svého jednání a na nesprávnou aplikaci zásad pro ukládání sankcí, neboť správní orgány při svém rozhodování údajně v dané věci nepřihlédly k relevantním skutečnostem. Podle názoru stěžovatelky nebylo rozhodování správních orgánů při ukládání pokuty spravedlivé, ale liší se případ od případu, aniž je respektována především zásada přiměřenosti trestání a princip proporcionality. V další části odůvodnění stěžovatelka podrobně rekapituluje své námitky, které vznesla proti rozhodnutím správních orgánů a obsah její kasační stížnosti. Sankci za způsobený přestupek stěžovatelka shledává nepřiměřeně vysokou, nezohledňující její snahu po nápravě a dosavadní bezúhonný život.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se zjišťuje:
Krajský úřad Středočeského kraje, odbor regionálního rozvoje rozhodnutím ze dne 17. 5. 2010 č. j. 078641/2010/KUSK potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Mníšek pod Brdy ze dne 25. 2. 2010 č. j. SÚ 14476-09-892/2009-Pet, jímž stěžovatelku tento správní orgán uznal vinnou ze spáchání přestupku podle §178 odst. 1 písm. k) stavebního zákona, v tehdy platném znění, jehož skutková podstata byla popsána v předmětném správním rozhodnutí. Za uvedené protiprávní jednání byla stěžovatelce uložena pokuta [§179 písm. c) stavebního zákona] ve výši 10 000,- Kč, a současně jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáním přestupku.
Potvrzující rozhodnutí správního orgánu napadla stěžovatelka žalobou, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 tak, že ji zamítl s odůvodněním, že v projednávané věci byl naplněn materiální znak přestupku, jímž je jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. Městský soud zdůraznil, že správní orgán má sice při ukládání pokut volnost správního uvážení, je ale vázán principy správního rozhodování. Tyto principy byly v rozhodnutí správního orgánu naplněny. Podle názoru městského soudu nebyl v předmětné věci důvod k postupu podle ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s., neboť uložená pokuta odpovídá danému porušení zákona i stanovenému zákonnému rozpětí a je tedy přiměřená.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou, neboť v předmětných správních rozhodnutích byl dostatečným způsobem definován společenský zájem, který byl jednáním stěžovatelky porušen i intenzita jeho porušení, byla respektována zákonná kritéria pro ukládání sankcí a byly rovněž zohledněny i všechny okolnosti relevantní pro uložení přiměřené výše pokuty.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem projednávané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka nepopírá, že se dopustila svým jednáním správního deliktu uvedeného v ustanovení §178 odst. 1 písm. k) stavebního zákona v tehdy platném znění, nesouhlasí však s výší uložené pokuty, přičemž "nespravedlnost" spatřuje v tom, že správní orgány při rozhodování o uložení pokuty nepřihlédly ke všem relevantním skutečnostem. Stěžovatelka se domnívá, že její následný postup a dosavadní bezúhonný život jsou dostatečným důvodem k tomu, aby se jako dostatečnou sankcí jevilo již samotné projednání přestupku před správním orgánem.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelčině argumentaci, že napadená rozhodnutí jsou protiústavní.
Ústavní soud je nucen připomenout, že posouzení zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty za přestupky proti stavebnímu zákonu je úkolem především správních orgánů a obecných soudů. Ústavní soud, který do systému přezkumu vstupuje až ve finální fázi, posuzuje spravedlnost řízení před soudem, nikoliv řízení mu předcházejících. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že úkolem Ústavního soudu je z hlediska posouzení namítané protiústavnosti zkoumat především spravedlnost soudního řízení, jehož předmětem byl přezkum napadených správních rozhodnutí.
V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, neboť jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud se podrobně zabývaly žalobními námitkami stěžovatelky a stížnostními body, jejich rozhodnutí jsou podrobně a argumentačně logicky a přesvědčivě odůvodněna. Jejich rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, v nichž byla stěžovatelka právně zastoupena a mohla tedy veškerá svá stanoviska a návrhy na doplnění dokazování předkládat soudu, aby se jimi zabýval. V ústavní stížnosti předkládané argumenty již byly předmětem posouzení před oběma soudními instancemi ve správním soudnictví. Ústavní soud nemá, co by napadeným rozhodnutím z ústavněprávního hlediska vytknul.
Závěrem je možné uvést, že otázkou přiměřenosti a individualizace uložené pokuty se zabýval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/02, případně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/02 (299/2004 Sb. N 36/32 SbNU 345). Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí konstatoval, že pokuta jako majetková sankce, má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného, přičemž ovšem nesmí působit drakonicky a likvidačně. Nic takového v projednávané věci namítáno ani zjištěno nebylo.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu