ECLI:CZ:US:2013:3.US.2761.12.1
sp. zn. III. ÚS 2761/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. S., t. č. ve Věznici Rýnovice, právně zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2011 č. j. 7 T 4/2010-2325, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 10 To 62/2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012 č. j. 4 Tdo 204/2012-II-98, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních lidských práv, a to zejména práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2011 č. j. 7 T 4/2010-2325 uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon" nebo "tr. zák."). Za tento trestný čin a za další trestný čin krádeže, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. června 2008 sp. zn. 4 T 72/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. září 2008 sp. zn. 13 To 300/2008, mu byl uložen souhrnný trest podle §232a odst. 3 tr. zákona a §35 odst. 2 a §40 odst. 1 tr. zákona v trvání tří let s výkonem ve věznici s ostrahou.
Stěžovatel se následně odvolal k Vrchnímu soudu v Praze. Ve svém odvolání rozsudku soudu prvého stupně vytýkal nepřezkoumatelnost, neúplná skutková zjištění a nespokojenost s výší trestu. Dále požadoval napadený rozsudek zrušit a v dalším postupu jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin kuplířství. Odvolání podali i další obvinění a státní zástupkyně. Vrchní soud odvolání stěžovatele zamítl s tím, že považuje skutková zjištění krajského soudu za úplná a správná. Vrchní soud však souhlasil s odvoláním státní zástupkyně, která namítala použití §40 odst. 1 tr. zákona a poukazovala na předcházející trestnou činnost stěžovatele. Soud druhého stupně pak zrušil původní rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a sám stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a zařazení do věznice s ostrahou.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu druhého stupně ještě dovolání, avšak Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
V projednávané ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy žádným způsobem nehodnotily některé klíčové důkazy, konkrétně výpověď svědkyň Z. J. a L. B. Obě uvedené svědkyně jsou sociálními pracovnicemi, které ve své výpovědi uvedly možnost, že poškozené Eva P. (jedná se o pseudonym) a Petra K. (jedná se o pseudonym) věděly o své budoucí činnosti jako prostitutky. Tím měl krajský soud dle stěžovatele selektivně hodnotit důkazy v neprospěch stěžovatele. Dále stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího soudu, kterou spatřuje v nedostatečném odůvodnění rozsudku, konkrétně nevypořádání se s obhajobou obžalovaného a jeho námitkami. Soud prý neuvedl, které důkazy považuje za zásadní, které za nevěrohodné a proč své rozhodnutí učinil právě takto, čímž také nerespektoval zásadu in dubio pro reo.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, což ve své stížnosti uznává i sám stěžovatel. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k judikatuře Ústavního soudu, týkající se dokazování v trestních věcech, viz např. podrobné shrnutí v usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08, jež je dostupné v elektronické databázi rozhodnutí NALUS na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci stěžovatel vznáší především námitku tzv. opomenutých důkazů. Taková námitka by byla namístě např. tehdy, pokud by bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh by byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo pokud by v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny, tj. soud by je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. K takovým pochybením však nedošlo.
Extrémní rozpor mezi právními závěry a skutkovými zjištěními Ústavní soud v trestní věci stěžovatele neshledal. Nalézací soud se věcí zabýval podrobně, provedl důkladné dokazování, svědecké výpovědi doplnil listinnými a jinými důkazy, což ostatně konstatoval Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud.
Namítá-li stěžovatel porušení mimo jiné práva na spravedlivý proces tím, že provedený důkaz nebyl použit v odůvodnění rozhodnutí, lze připustit, že k tomuto nedostatku na straně soudu prvého stupně skutečně došlo. Tuto vadu však napravil soud druhého stupně, jenž i poté, co do svých úvah opomenutý důkaz výslovně zahrnul, dospěl k závěru, že skutkový stav byl soudem prvého stupně zjištěn dostatečně. Rovněž dle názoru Ústavního soudu je dostatečně zřejmé, že by výpovědi zmíněných svědkyň nedokázaly změnit kvalifikaci jednání stěžovatele z trestného činu obchodování s lidmi na trestný čin kuplířství. Nejde tedy o pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
Celkově lze shrnout, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů libovůli. Soud prvého stupně své rozhodnutí opřel o důkladně provedené dokazování. Na zhojení vad posloužily opravné prostředky.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu