ECLI:CZ:US:2013:3.US.2775.12.1
sp. zn. III. ÚS 2775/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Kupsy, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem, AK se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 21 Cdo 1334/2011-109, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. července 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 21 Cdo 1334/2011-109, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, , čl. 10 odst. 2, čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 30 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2009 č. j. 35 Co 368/2010-81 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. května 2010 č. j. 19 C 82/2007-47, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 149.497,50 Kč a co do částky 1,122.292,50 Kč žalobu zamítl (výrok pod bodem II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. května 2012 č. j. 21 Cdo 1334/2011-109 jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, který vychází ze stanoviska občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, podle něhož nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce") nenáleží zaměstnanci, kterému byl po neplatném rozvázání pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku na jeho žádost přiznán starobní důchod, protože původní pracovní poměr skončil a případný další pracovní poměr je jiným pracovněprávním poměrem nejdéle na dobu 1 roku dle §37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
Stěžovatel namítá, že na straně jedné obecný soud nepřizná nárok na náhradu mzdy za dobu výplaty starobního důchodu, protože má za to, že zaměstnanec není připraven a ochoten konat práci a na straně druhé Česká správa sociálního zabezpečení zcela v souladu s platnou a účinnou právní úpravou do 31. prosince 2009 vyzve stěžovatele k vydání neprávem vyplacených částek starobního důchodu, neboť nebyla splněna (dodatečně) podmínka jeho výplaty při souběhu s výdělečnou činnosti spočívající v tom, že pracovní poměr nebyl uzavřen na dobu určitou.
Stěžovatel namítá, že o přiznání starobního důchodu požádal nikoliv proto, že by nebyl "připraven, schopen a ochoten" konat práci, ale proto, že musel z něčeho žít a plnit své zákonné vyživovací povinnosti. K tomu dále uvádí, že připravenost, ochotu a schopnost konat práci prokázal jednak tím, že se staral o uplatnění na pracovním trhu, a jednak tím, že okamžitě po nabytí právní moci rozsudku o neplatnosti výpovědi nastoupil do pracovního poměru k bývalému zaměstnavateli na původní pracovní pozici.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodováním obecných soudů byla dotčena jeho ústavně zaručená práva, a proto navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 21 Cdo 1334/2011-109 zrušil a věc mu vrátil zpět k rozhodnutí o dovolání, neboť pro odmítnutí dovolání s odkazem na stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2004, k některým otázkám soudu ve věcech nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce sp. zn. Cpjn 4/2004, není právní opory, rovněž závěry uvedené k otázce souběhu nároku na náhradu mzdy a výplaty starobního důchodu nemají v zákoně opory.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 21 Cdo 1334/2011-109, přičemž vyjadřuje nesouhlas s aplikací výše uvedeného stanoviska občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 4/2004.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, může Ústavní soud posoudit ústavní stížnosti z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), avšak nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu