ECLI:CZ:US:2013:3.US.2806.10.1
sp. zn. III. ÚS 2806/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Z. J., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem Langrova 7, 787 01 Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 5. 2010 č. j. 2 To 152/2010-214 a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 4. 2010 č. j. 3 T 113/2009-198, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 9. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že byla porušena jeho základní práva uvedená v článku 8 odst. 1 a 2 a v článku 36 odst. 1, článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 a 2 a v článku 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v článku 90 Ústavy České republiky. Rovněž měla být porušena zásada presumpce neviny, garantovaná v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelovy námitky se vztahují k údajně vadnému hodnocení důkazů, o něž se opírá odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Provedené důkazy, podle názoru stěžovatele, byly nesprávně zhodnoceny, soudy přihlédly toliko k důkazům svědčícím v jeho neprospěch, nikoli však k takovým, které nasvědčovaly jeho nevině. Stěžovatel zejména zpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného P. O., která je údajně v rozporu s výpověďmi svědků Jaromíra Janků ml., Zbyňka Šafaříka, Petra Baslera, Tomáše Janků i Jaromíra Janků st., kteří prý prokazují jeho alibi na druhou část skutku, kladeného mu za vinu. Obecné soudy prý při hodnocení způsobené újmy na zdraví nesprávně posoudily lékařský znalecký posudek o charakteru zranění poškozeného, z něhož údajně vyplývá, že poškozený zveličil rozsah utrpěných zranění a dobu potřebnou k léčení. Vadné určení povahy zranění prý vedlo k chybné právní kvalifikaci trestného činu.
Tím vším, dle mínění stěžovatele, mělo dojít k porušení spravedlivého procesu a k nedodržení zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel přitom poukazuje na několik judikátů Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 438/2000, I. ÚS 733/01, II. ÚS 226/06, III. ÚS 2042/08, I. ÚS 375/06 - judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS), s nimiž prý je postup obecných soudů v jeho trestní věci v rozporu.
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Proti stěžovateli jako obviněnému bylo vedeno trestní stíhání pro trestné činy porušování domovní svobody dle §238 odst. 1 a ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zákona"). Skutek měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že obviněný dne 30. 12. 2008 v době kolem 18.45 hodin v J. vešel do domu P. O., i přes výzvy k opuštění domu v něm setrval, do P. O. v obývacím pokoji strkal, až poškozený narazil do obývací stěny, čímž došlo k rozbití dvou skleněných výplní obývací stěny a deseti sklenic; poté téhož dne v době kolem 21.30 hodin vešel bez svolení do garáže P. O., kde poškozeného napadl úderem pěstí do krku, opakovanými údery pěstí do obličeje a kopem do zad, přičemž způsobil poškozenému zhmožděné poranění obličeje v oblasti nosu, tváří a čelních dutin, zhmožděné poranění bederní páteře a hrudníku, takže poškozený byl výrazně omezen v obvyklém způsobu života bolestmi a zmenšenou hybností po dobu nejméně 14 dnů a byl práce neschopen do 2. 3. 2009.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 8. 2009 sp. zn. 3 T 113/2009 byl obviněný uznán vinným žalovanými trestnými činy a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců.
Z podnětu odvolání obviněného byl prvoinstanční rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. 2 To 276/2009 spolu s pokynem, aby okresní soud doplnil dokazování.
V pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 4. 2010 č. j. 3 T 113/2009-198, po doplněném dokazování, byl stěžovatel znovu uznán vinným žalovanými trestnými činy a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců.
V pořadí druhým usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 5. 2010 č. j. 2 To 152/2010-214 bylo stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Proti dvěma posledně uvedeným rozhodnutím obecných soudů je namířena nynější ústavní stížnost.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat.
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr řádu, §226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Žádná pochybení obecných soudů však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
V trestní věci stěžovatele měla zásadní význam skutečnost, že hlavním přímým usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozeného P. O. Za této situace Ústavní soud zvažoval, zda nejde o ryzí případ "tvrzení proti tvrzení", kdy z navzájem si odporujících výpovědí vyplývají zcela protikladné skutkové verze, z nichž s ohledem na výše uvedené zásady nelze upřednostnit verzi stěžovateli nepříznivou. Ústavní soud konstatoval, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění o širší kontext nepřímých důkazů a indicií, které dostatečně přesvědčivě potvrzují výpověď poškozeného.
Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy námitky proti dokazování, provedenému obecnými soudy. Zejména poté, co odvolací soud zrušil první rozsudek nalézacího soudu, bylo dokazování doplněno a provedené důkazy byly logicky a přesvědčivě zhodnoceny.
Dle Ústavního soudu nelze zásadu in dubio pro reo vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů v důkazech, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti"). V projednávané věci soudy dostály požadavkům plynoucím ze zákonných pravidel dokazování.
Závěry, vyslovené v judikatuře Ústavního soudu, na něž stěžovatel poukazuje, jsou založeny na jiném skutkovém a procesním základu a nelze je mechanicky přenášet na nynější věc.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu