ECLI:CZ:US:2013:3.US.2813.13.1
sp. zn. III. ÚS 2813/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky AXI spol. s r. o., IČ 25578553, se sídlem v Brně, Údolní 4, zastoupené Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hradiska 5, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. června 2013 č. j. 25 C 104/2012-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 16. 9. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že postupem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že též došlo k zásahu do jejího práva zakotveného v čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut stěžovatelčin návrh, aby žalovanému Luboši Peckovi byla uložena povinnost zaplatit jí částku 9 982 Kč s příslušenstvím (výrok I), stěžovatelce bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 13 068 (výrok II), dále pak bylo rozhodnuto, že jednak základ nároku České republiky na náhradu nákladů řízení, které platil stát, je vůči stěžovateli dán ve výši 100 % a o jeho výši bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok III), jednak že je stěžovatelka povinna nahradit vedlejší účastnici na straně žalovaného, Alianz pojišťovně, a. s., náklady řízení ve výši 1 040 Kč (výrok IV).
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se svou žalobou domáhala náhrady škody, která vznikla v důsledku dopravní nehody na osobním motorovém vozidle Škoda Fabia, jehož vlastníkem a provozovatelem byl její právní předchůdce, poškozený Bohumír Špaček. Poškozený si po dobu opravy svého vozidla vzal do nájmu náhradní vozidlo stejného typu se sazbou 900 Kč (bez DPH) za jeden den, přičemž mu vznikl nárok na pojistné plnění ve smyslu §6 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve spojení s §442 občanského zákoníku, a to v rozsahu finančního plnění za náhradní vozidlo v celkové částce 19 440 Kč, pojistitel provozovatele "škodícího" vozidla však uhradil jen částku 8 900 Kč, a proto stran zbývající částky podala žalobu. Okresní soud však její žalobu zamítl s tím, že (stěžovatelka) neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzeného nároku, konkrétně pokud jde o výši obvyklého nájemného za srovnatelné vozidlo, což odůvodnil tím, že předložila pouze ceník společnosti Sixt rent a car za období od 23. 11. 2011 až 31. 12. 2013. Opomenul ale, že předložila k důkazu další dva ceníky platné pro období, kdy k nehodě došlo, a to autopůjčoven Global-Cars a HELPCAR. Důkaz ceníkem první autopůjčovny byl proveden při jednání dne 19. 3. 2013, ceník druhé autopůjčovny pak nebyl proveden vůbec, ačkoli byl jako důkaz navržen v žalobě. V případě ceníku Sixt rent a car v rozsudku pouze bez odůvodnění uvedl, že se jedná o důkaz soukromou listinou, ačkoliv byl vytisknut z veřejně dostupných stránek této autopůjčovny.
4. Okresní soud se podle stěžovatelky v rozsudku dále nevypořádal s jejími tvrzeními obsaženými ve vyjádření ze dne 3. 4. 2013, které se týkalo výše nájemného obvyklého v místě bydliště poškozeného a v době opravy vozidla. V něm argumentovala, že poškozený je oprávněn vypůjčit si náhradní vozidlo v přiměřeném okolí svého bydliště nebo místa nehody, a není povinen hledat náhradní vozidlo výhradně v místě svého bydliště, takže pokud bydlí v T., je oprávněn zapůjčit si vozidlo od společnosti se sídlem v Brně. Daným postupem měl okresní soud stěžovatelce znemožnit domoci se svého práva, přičemž jeho výklad a aplikace práva nesměřovala ke spravedlivému výsledku. Vůbec se prý také nevypořádal s argumentací, že to byl poškozený, kdo byl poškozen protiprávním jednáním viníka dopravní nehody, a že nebýt dopravní nehody, náklady na zapůjčení náhradního vozidla by nevznikly. Podle stěžovatelky prý nelze po poškozeném požadovat, aby za každou cenu hledal náhradní vozidlo za co nejnižší nájemné, neboť mu to žádný předpis neukládá.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva k dispozici nemá (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí - v konečném důsledku - proti tomu, že v důsledku vadného postupu okresního soudu jí nebyla přiznána částka necelých 10 000 Kč s příslušenstvím. Přitom uznává, že žalovaná částka je pod hranicí bagatelnosti sporu, současně však poukazuje na to, že i podle Ústavního soudu by tato hranice měla být posuzována podle okolností konkrétního případu. K tomu je třeba poznamenat, že z hlediska posuzování otázky bagatelnosti je podstatná hranice, jež je stanovena v §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť nemá-li podle zákonodárce být věc dále přezkoumána ze strany Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení, pak s ohledem na postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a na jeho vztah k obecné justici by totéž mělo v principu platit i pro řízení o ústavních stížnostech. Vzhledem k tomu, že věc nedosahuje ani hranice stanovené v §202 odst. 2 o. s. ř., tím spíše jde o bagatelní věc, která pro nikoliv významné faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny zpravidla nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu, kumulace v případě existence mnoha dalších případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti výslovně netvrdí, že by nastala některá z výše uvedených skutečností; okresnímu soudu pouze vytýká, že se nevypořádal s předloženými ceníky, na jejichž základě mínila prokázat výši obvyklého nájemného za pronájem osobního automobilu, srovnatelného s automobilem poškozeným při dopravní nehodě, a současně namítá, že nebylo možné po poškozeném požadovat, aby vyhledával nejnižší nájemné na trhu. Pokud jde o posledně uvedenou námitku, takováto povinnost v odůvodnění napadeného rozsudku formulována není, plyne z něho pouze, že hrazeny mohou být jen účelně vynaložené náklady, v případě nájmu vozidla pak ty, které odpovídají cenám obvyklým v daném místě a čase, přičemž danému závěru, odrážejícímu princip minimalizace škod, nelze z hlediska ústavnosti (a ani věcné správnosti) nic vytknout.
9. Jde-li o první námitku, okresní soud se všemi stěžovatelkou předloženými ceníky v napadeném rozhodnutí zabýval, byť jeden z nich patrně opomněl provést jako důkaz. Může přitom být předmětem polemiky, zda okresní soud měl tyto ceníky ve svém celku považovat za dostatečné k prokázání "obvyklého nájemného", jestliže tyto byly zpochybněny pouze tvrzením žalovaného a vedlejší účastnice (a to v tom smyslu, že běžné ceny jsou podstatně nižší), na straně druhé vedlejší účastnice je v této oblasti nepochybně orientována, navíc soud mohl mít pochybnost o jejich relevanci i s ohledem na skutečnosti mu známé mj. z rozhodovací činnosti; ostatně i ze stěžovatelčiny argumentace lze vyvodit, že připouští možnost, že nájemné sjednané a zaplacené poškozeným bylo vyšší, než bylo obvyklé. Podstatné je především to, že eventuální pochybení, spočívající ve vadném zhodnocení uvedených důkazů, nepředstavuje takový typ vady, jenž mohl mít s ohledem na to, že jde o bagatelní věc, ústavněprávní přesah (viz výše) s ohledem na funkci Ústavního soudu.
10. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu