ECLI:CZ:US:2013:3.US.2827.11.1
sp. zn. III. ÚS 2827/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jan Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Václava Vlka a Mgr. Evy Tomanové, zastoupených JUDr. Klárou Doležalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2010 č. j. 10 Ca 82/2008-95, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze 31. 5. 2011 č. j. 9 As 4/2011-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze s podrobným odůvodněním zamítl žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 28. 1. 2008 č. j. S-MHMP 299346/2007/OST/Vč, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno usnesení Úřadu městské části Praha 8, odboru výstavby ze dne 11. 6. 2007 č. j. OV/P8/2007/1760/Hrn/3, že nejsou účastníky správního řízení o změně územního rozhodnutí pro stavbu "Bytový dům Mazanka".
Proti tomuto rozsudku směřující kasační stížnost stěžovatelů Nejvyšší správní soud zamítl. Opodstatněnou neshledal námitku tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť nedostatečná formulace žalobních bodů neumožnila městskému soudu se zabývat (stěžejním) tvrzením o krácení práv stěžovatelů, kteří v žalobě vskutku podali toliko obecné tvrzení, že budou (jako vlastníci blízkých nemovitostí) změnou rozhodnutí o umístění stavby zkráceni na svých právech, a negativní vlivy spojené s řízením o změně rozhodnutí o umístění stavby pojmenovali až v kasační stížnosti. S poukazem na podstatu správního a soudního řízení neuznal soud oprávněnou ani námitku, že "by po nich bylo nepřípustně žádáno neustálé opakování argumentů vyslovených ve správním řízení", neboť trvání na řádném označení skutkových a právních důvodů nezákonnosti rozhodnutí "není nemístným formalismem, ale respektováním základních zásad správního soudnictví". V této věci nebylo povinností soudu vyzvat stěžovatele k doplnění žaloby, jestliže v žalobě uplatnili žalobní bod [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], z něhož bylo zřejmé, čeho se domáhají, a soud v tomto rozsahu obecných tvrzení rozhodnutí přezkoumal; to, že žalobní bod byl uplatněn příliš obecně, bylo rizikem stěžovatelů a šlo k jejich tíži. Kasační soud proto uzavřel, že důvodem věcného neúspěchu stěžovatelů se stala stručná a příliš obecná formulace žaloby, přičemž při respektování koncentrační a dispoziční zásady ve správním soudnictví tyto nedostatky po uplynutí lhůty k jejímu podání již napravit nelze, a to ani v řízení o kasační stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení svých práv dle čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tvrzením, že postupem soudů byli omezeni ve svém právu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to "stanovením prakticky nesplnitelných požadavků na formu a obsah správní žaloby", které přezkoumání rozhodnutí žalovaného fakticky vylučovaly. V podrobnostech namítají, že správní žalobu podávali za situace, kdy nemohli uplatňovat práva účastníků správního řízení a měli toliko orientační informace získané při veřejném projednání návrhu projektové dokumentace; požadavek soudů vznést námitky v konkrétní (soudy požadované) podobě se tudíž jeví nesplnitelným i nepřiměřeným. Nepřiměřenost požadavku konkrétního a podrobného žalobního tvrzení o vlivu umisťované stavby je podle stěžovatelů zřejmá též i z účelu řízení, v němž je rozhodováno o procesním účastenství, neboť v něm nemá být postaveno najisto, zda se zásah do práv uskuteční, ale posuzována reálná možnost tohoto zásahu; v tomto ohledu stěžovatelé zákonným požadavkům dostáli. Městský soud se nikterak nevypořádal s jejich námitkou, že správní orgán (v rozporu s kritérii podávajícím se z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/99) nezkoumal, zda nebude v důsledku stavby dotčena "pohoda bydlení", nevyrovnal se s otázkou účastenství právního nástupnictví, a kasační soud toto pochybení nenapravil. Zásah do svého vlastnického práva shledávají stěžovatelé v tom, že postupem žalovaného bylo umožněno provést stavbu způsobem, který do jejich vlastnického práva zasahuje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé, dovolávajíce se ochrany se zřetelem k čl. 11 Listiny, nemohou v dané věci založit svoji kritiku proti rozhodnutím správních soudů logicky na jiném základě, než na současně dovolávaném porušení zásad tzv. spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Činí tak zejména tvrzením (viz též níže), že soudy pominuly (adekvátně neuvážily) okolnosti, jež měly být rozhodné pro uznání, že jim přísluší právo účastenství v příslušném správním řízení (ostatní námitky již významné z povahy věci nejsou).
Právo dle čl. 36 Listiny však stěžovatelům očividně upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníků řízení, proti rozhodnutí krajského soudu jim byla k dispozici kasační stížnost, kterou využili, a Nejvyšší správní soud se jimi vznesenými námitkami v úplnosti zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovatelům nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Výjimkou - co do právního posouzení - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladových standardů, jež jsou v nauce a v soudní praxi respektovány, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Oba soudy v nyní posuzované právní věci stěžovatelů aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo a v ústavní stížností napadených rozhodnutích se vypořádaly (v rozsahu vymezeném podanými návrhy) s námitkami, jež jim stěžovatelé směřovali. Nejvyšší správní soud pak s obšírnou a přesvědčivou argumentací doložil, proč není rozhodnutí městského soudu zatíženo vytýkanou nepřezkoumatelností, což platí zejména ve vztahu k námitkám stěžovatelů (posléze vtěleným i do ústavní stížnosti) ohledně rozsahu důvodů žaloby a unesení důkazního břemene k žalobním tvrzením, jež se ve svém důsledku zjevují v rozsahu, v jakém bude správní soud napadené rozhodnutí správního orgánu věcně přezkoumávat. Stěžovatelům rovněž řádně (a v rovině práva obecného očividně správně) vysvětlil, proč se v řízení o kasační stížnosti až nyní relevantními námitkami proti rozhodnutí správního orgánu nezabýval, resp. zabývat nemohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
V řízení o ústavní stížnosti jde o ochranu základních, ústavně zaručených práv, jimž se ochrany nedostalo před jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud však pravidelně připomíná, že svoji ingerenci - z logiky věci - pokládá za přiléhavou tehdy, jestliže sám postižený k ochraně těchto práv přiměřeně působí.
Posouzení, zda podaný žalobní návrh naplňuje zákonné požadavky §71 s. ř. s. co rozsahu žalobních bodů [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je přitom věcí obecného soudu a Ústavnímu soudu nepřísluší z hlediska principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti státních orgánů do tohoto procesu zasahovat a osobovat si přehodnocování jeho závěru o rozsahu a důvodech, pro které žalobce rozhodnutí správního orgánu napadá, ledaže by šlo o hodnocení zcela zjevně extrémní, resp. bylo výrazem rozhodovací libovůle. To však v této věci přesvědčivě dovodit nelze.
Ve vztahu k žalobnímu návrhu, založeném ve vyžádaném procesním soudním spisu, je zřejmé, že požadavky kladené soudy na formulaci žalobních bodů nebyly v této věci zjevně nepřiměřené či excesivní, resp. jdoucí nad rámec požadavků, vyplývajících ve vztahu k §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu.
Dospěl-li tedy na tomto základě Nejvyšší správní soud k závěru, že důvodem věcného neúspěchu stěžovatelů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věci jejich účastenství ve správním řízení byla nedostatečně konkretizovaná formulace žaloby (stejně jako tomu bylo předtím i v případě návrhu v řízení správním) - obsahující toliko obecné tvrzení o zkrácení práv v řízení o změně rozhodnutí o umístění stavby, jež stěžovatelé upřesnili až v podané kasační stížnosti - není důvodu jeho adekvátně zdůvodněnému úsudku, stejně jako předchozímu postupu městského soudu, připínat zjevnou nesprávnost či usuzovat, že by se mohlo jednat o hodnocení, jež je zatíženo ústavněprávně relevantní libovůlí (viz výše).
Obtížně obstojí tvrzení stěžovatelů, že ve svých procesních podáních nemohli adekvátně popsat, jakým konkrétním způsobem stavba, o jejíž umístění ve správním řízení šlo, může zasáhnout do vlastnického práva k jejich sousedícím nemovitostem.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu