ECLI:CZ:US:2013:3.US.2886.12.1
sp. zn. III. ÚS 2886/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele E. K., zastoupeného Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 4 Tdo 307/2012-61, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2011 č. j. 6 To 53/2011-944 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. února 2011 č. j. 29 T 14/2008-854, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 7. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku za použití §238 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedeného trestného činu se dopustil - stručně řečeno - tak, že po roce 1997 vyrobil napodobeninu směnky vlastní, obsahující údajný slib O. H. (nyní O.) jako výstavkyně směnky zaplatit stěžovateli dne 20. 6. 2006 částku ve výši 5 650 000 Kč, na jejímž základě pak podal dne 9. 11. 2006 ke Krajskému soudu v Ostravě návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti výše citovanému rozsudku. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. stěžovatelovo dovolání, podané proti citovanému usnesení odvolacího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítá, že obecné soudy nerespektovaly princip subsidiarity trestní represe. V této souvislosti poukazuje na to, že směnečné řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě bylo přerušeno a dále bylo vedeno pouze řízení trestní. Dle stěžovatele tak objektivně nedošlo k situaci, kdy by se ostatní (soukromoprávní) prostředky ochrany soukromoprávních vztahů ukázaly jako zjevně neefektivní nebo byly vyčerpány, protože směnečné řízení nebylo dokončeno. Z tohoto důvodu jeho trestní stíhání nelze považovat za ultima ratio. Stěžovatel rovněž uvádí, že předmětná směnka byla vystavena dne 20. 6. 1997, avšak ochrana směnkám byla trestním zákonem přiznána až jeho novelizací provedenou zákonem č. 253/1997 Sb., který nabyla účinnosti dne 1. 1. 1998. I když soud prvního stupně dospěl k závěru, že směnka byla vyhotovena až po roce 1997, postup, jakým k tomuto závěru dospěl, odporuje zásadám spravedlivého procesu. Výrok samotný je podle stěžovatele koncipován neurčitě, neboť soud "rezignoval" na uvedení místa, času a způsobu spáchání trestného činu, což taktéž odporuje uvedeným zásadám, resp. je v rozporu s ustanovením §120 tr. ř. Upozorňuje, že soud prvního stupně daný závěr, tedy že směnka byla vyhotovena v době pozdější, než je na ní uvedeno, vyvodil z dodatku znaleckého posudku z odvětví technického zkoumání dokladů a písemností ze dne 29. 5. 2009 a faktu, že na směnce z 20. 6. 1997 je otisk razítka s markantem, který se nenachází na jiných otiscích tohoto razítka ze stejného období. Závěr znaleckého posudku však zněl, že onen markant se mohl objevit i při jednom jediném použití razítka. Dále soud prvního stupně vyšel z toho, že v korespondenci z roku 1997 není o předmětné směnce žádná zmínka. Podle názoru stěžovatele takový důkaz nemůže obstát, tento postup soudu má zakládat porušení zásady in dubio pro reo a daný skutkový závěr má být extrémně nesouladný s obsahem provedených důkazů. To se týká i závěrů soudu prvního stupně ohledně samotného vyhotovení předmětné směnky, kdy jediným důkazem odůvodňujícím příslušnou dedukci je výpověď O. O., proti které však stojí jeho výpověď (jakožto důkazní prostředek stejné síly), přičemž znalecké posudky nepotvrdily domněnku, že směnka byla vytvořena z již dříve podepsané a orazítkované listiny. Konečně stěžovatel - a to s poukazem na odbornou literaturu (Šámal, P., a kol.: Trestní zákoník II, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2011, str. 2185) - vytýká obecným soudům nesprávnou právní kvalifikaci s tím, že objektem trestného činu podle ustanovení §233 trestního zákoníku je ochrana měny a bezpečnost a funkčnost peněžního styku, přičemž na toto ustanovení sice odkazuje §238 trestního zákoníku, avšak v souladu se systematikou trestního zákona pouze pokud jde o ochranu cizozemských peněz a samotné měny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo (tzv. kvalifikovanými) vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení principu subsidiarity trestní represe. Jak je ale patrno z napadených usnesení, stěžovatel tutéž námitku uplatnil jak v odvolacím, tak dovolacím řízení, příslušné soudy se jí zabývaly a dospěly k závěru, že není důvodná. Zvláště pak je třeba poukázat na příslušnou pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se podrobně vyjádřil k interpretaci uvedeného principu i ke konkrétním důvodům, pro které daný princip nelze použít ve stěžovatelově případě, přičemž se vypořádal se stejnou argumentací, jakou stěžovatel posléze uplatnil v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by se měl od řádně odůvodněných a z věcného hlediska ústavně konformních závěrů Nejvyššího soudu nějak odchylovat, stěžovatele na ně plně odkazuje.
V další části stěžovatel napadá hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně, konkrétně pak vyslovuje nesouhlas s jeho závěrem ohledně doby, kdy byla předmětná směnka vyhotovena (tj. až po roce 1997), jakož i se závěrem, že se jednalo o padělek. Již Nejvyšší soud ve svém usnesení sice uvedl, že obecně skutkové námitky žádný ze zákonných dovolacích důvodů nenaplňují, současně však připustil, že ani v této oblasti není za určitých podmínek přezkum z jeho strany vyloučen, resp. že je povinen zkoumat, zda případně nesprávná realizace tzv. důkazního řízení nezakládá ve smyslu judikatury Ústavního soudu porušení ústavnosti. Mezi takové případy pak správně zařadil i situaci, kdy mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními panuje "extrémní rozpor", jenž byl stěžovatelem namítán v dovolání. Z tohoto pohledu pak Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a žádné takové pochybení nezjistil. Otázkou údajně vadného hodnocení důkazů soudem prvního stupně (či vadného tzv. důkazního řízení obecně) se zabýval již předtím i odvolací soud, přičemž dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zakotvenou v §2 odst. 6 trestního řádu.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá v podstatě to, že proti jeho tvrzení stojí pouze tvrzení O. O., z rozsudku soudu krajského soudu evidentně plyne, že uvedený soud si byl složité důkazní situace velice dobře vědom, neboť provedl poměrně rozsáhlé dokazování a po pečlivém zhodnocení všech důkazů shledal svědeckou výpověď O. O. pravdivou. Úvahy, které v této souvislosti učinil, jsou velmi podrobně, srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení popsány v odůvodnění jeho rozsudku, a tudíž postup uvedeného soudu nelze označit za libovolný. Stejně tak daný skutkový závěr není možné považovat za "extrémní", neboť žádná zásadní vada v úvahách soudu, jež bývá zpravidla způsobena zjevným faktickým omylem nebo logickou chybou, zjištěna nebyla, a vlastně nebyla ani namítána; stěžovatel ve své podstatě vyslovil pouze nesouhlas s tím, jak obecné soudy provedené důkazy zhodnotily.
Blíže stěžovatel specifikuje údajné vady v hodnocení důkazů až v případě skutkového závěru stran doby, kdy byla směnka vyhotovena (tj. až po roce 1997), avšak i zde jde o pouhou polemiku s řádně odůvodněnými soudními závěry. Skutečnost, že otisk razítka na směnce byl s určitým markantem, který nebyl zjištěn na jiných písemnostech, považoval sice soud prvního stupně za důležité či dokonce za "rozhodující", nicméně svůj závěr jen o tuto skutečnost neopřel, ale učinil tak ve spojení s dalšími zjištěnými skutečnostmi, přičemž se vypořádal s důkazy, jimiž podle stěžovatele mělo být prokázáno, že směnka byla vyhotovena již v roce 1997. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje správnost argumentace soudu prvního stupně, který poukázal na to, že v korespondenci z roku 1997 mezi ním a O. O. není žádná zmínka o předmětné směnce. Tím se však dopouští značného zjednodušení, neboť opomíjí kontext, v jakém bylo toto konstatování učiněno, tedy že (stručně řečeno) stěžovatel v daném období vůči jmenované vznesl určité (tedy spíše neurčité) finanční požadavky, a to ze stejného titulu, o který opíral předmětnou směnku, tuto směnku však nikde nezmínil. Za této situace je třeba si položit otázku, proč by takto postupoval, kdyby svůj nárok v konkrétní výši již měl "uznán" prostřednictvím směnky. K obdobnému závěru ostatně dospěl odvolací soud, jenž rovněž poukázal na neobvyklou délku splatnosti směnky. Ústavní soud, i kdyby vzal v úvahu, že se markant na otisku razítka jmenované mohl objevit jen v jediném případě (tedy v případě směnky), nemůže vzhledem k dalším okolnostem dospět ani v tomto bodě k tomu, že by se jednalo o (skutkový) závěr, který by byl bez opory v provedených důkazech a jako takový by z hlediska ústavnosti nemohl obstát.
Stěžovatel dále namítl porušení §120 odst. 3 tr. ř., jež mělo vzniknout v důsledku toho, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno místo a doba vyhotovení předmětné směnky. Tato námitka by mohla být důvodná, pokud by se přesné místo i datum podařilo v trestním řízení prokázat, což se ovšem nestalo; z tohoto důvodu bylo možné danou povinnost splnit jen takovým způsobem, jak učinil soud prvního stupně. Jde-li o formální náležitosti napadeného rozsudku, danému zákonnému požadavku bylo tedy učiněno zadost. Důležité je samozřejmě i věcné hledisko, tedy zda příslušný popis skutku lze považovat za "dostatečný" z hlediska zákonných znaků příslušné skutkové podstaty, avšak stěžovatel v daném ohledu žádné konkrétní námitky nevznáší.
Pokud stěžovatel brojí rovněž proti právní kvalifikaci stíhaného jednání, Ústavní soud musí stěžovateli vytknout, že tuto námitku neuplatnil mj. v dovolání, neboť jde o otázku správnosti výkladu podústavního práva, již náleží řešit Nejvyššímu soudu [srov. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Takový postup pak zakládá důvod k odmítnutí ústavní stížnosti na základě ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K tomu je třeba dodat, že z hlediska ústavnosti tuto otázku Ústavní soud nepokládá za podstatnou, neboť ustanovení §238 trestního zákoníku výslovně nestanovuje, zda v případě padělání cenného papíru - směnky je třeba postupovat podle §233 nebo §234 trestního zákoníku, přičemž v úvahu připadající skutková podstata trestného činu podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku je obsahově shodná se skutkovou podstatou trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, a stejná je i výše trestní sazby.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu