ECLI:CZ:US:2013:3.US.2894.13.1
sp. zn. III. ÚS 2894/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Lubomíra Bajgara, zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013 č. j. 11 Co 216/2013-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. 3. 2012 č. j. 15 C 7/2011-91 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Dopravní rozvojové středisko ČR, a. s., na určení, že výpověď z nájmu bytu je neplatná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaného směřujícího (toliko) proti nákladovému výroku Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2012 č. j. 11 Co 288/2012-107 v této části rozsudek obvodního soudu zrušil, neboť neshledal jeho odůvodnění ve vztahu k aplikovanému ustanovení §150 o. s. ř. dostatečným a řádně zohledňujícím zásadu úspěchu ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté usnesením ze dne 15. 3. 2013 č. j. 15 C 7/2011-115 uložil stěžovateli (žalobci) zaplatit žalovanému na nákladech řízení 9 840 Kč. Vázán právním názorem odvolacího soudu v odůvodnění uvedl, že při rozhodování o nákladech řízení postupoval dle §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce podal nedůvodnou žalobu a žalovaný měl ve věci plný úspěch; důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci §150 o. s. ř. soud napříště neshledal.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Námitku stěžovatele, že podal důvodnou žalobu, označil za lichou za stavu, kdy zamítavé rozhodnutí ve věci samé již nabylo právní moci, a shodně jako obvodní soud odmítl aplikovat stěžovatelem dovolávané ustanovení §150 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i na rovné postavení účastníků dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). S poukazem na ustanovení §142 o. s. ř., v němž je dle něj "promítnuta myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval", nesouhlasí s tvrzením, že podal nedůvodnou žalobu, neboť to byl právě žalovaný, kdo spor o platnost výpovědi zapříčil. Stěžovatel uvádí, že byl srozuměn s rozhodnutím obvodního soudu, jestliže jeho žalobu o neplatnost výpovědi zamítl, neboť na základě dohody o narovnání zanikl nejen nájem bytu, ale i aktivní legitimace žalobce ve sporu; současně však tvrdí, že v řízení byla též neplatnost výpovědi prokázána, pročež za správný považuje i nákladový výrok obvodního soudu, opírající se o ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel se v ústavní stížnosti především dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a odvolací soud se jeho námitkami dostatečně zabýval; zřejmé je též, že oba soudy své nákladové rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnily.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Taková situace v dané věci však nenastala.
Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V nyní posuzované věci je zřejmé, že se stěžovatel evidentně mýlí v představě, že obecné soudy měly v jeho prospěch k dispozici režim rozhodování o nákladech řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř.; podle nepřehlédnutelného znění těchto ustanovení je zde kritériem toliko jen úspěch ve věci samé, a tak tomu očividně není, jestliže soud dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele nebyla důvodná a na tomto základě ji zamítl. Neplatí tudíž, že by soudy pominuly "princip" úspěchu ve věci dle §142 odst. 1 o. s. ř., naopak jej uplatnily důsledně, ve prospěch žalovaného. K užitku neúspěšného stěžovatele bylo k aplikaci toliko ustanovení §150 o. s. ř., avšak pouze tehdy, byly-li shledány v rámci soudního uvážení důvody zvláštního zřetele hodné.
Důvodné proto (v této souvislosti) Ústavní soud neshledal ani tvrzení stěžovatele, že soudy při svém rozhodování pominuly závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07, neboť to byly tímto rozhodnutím právě vymezené požadavky pro aplikaci §150 o. s. ř., jimž původní rozhodnutí soudu prvního stupně nedostálo, a pro tento nedostatek bylo odvolacím soudem zrušeno.
Je tudíž namístě shrnout, že výše uvedené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; napadené rozhodnutí odvolacího soudu za "svévolné" v uvedeném smyslu mít nelze, nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu obecným soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu