ECLI:CZ:US:2013:3.US.2898.13.1
sp. zn. III. ÚS 2898/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petry Fulínové, zastoupené Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem, AK se sídlem Kolínská 13, 130 00 Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013 č. j. 21 Co 216/2013-28 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 10. 2012 č. j. 12 P 88/2012-7, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o ustanovení kolizního opatrovníka jejímu synovi, nezl. Kristiánu Novákovi.
Z napadených rozhodnutí a dalších příloh připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Praze prohlásil konkurz na majetek dlužníka Ivo Nováka, otce nezletilého. Stěžovatelka podala žalobu o vyloučení nemovitosti (bytové jednotky v P.) z majetkové podstaty dlužníka, v průběhu řízení se však nezletilý stal na základě darovací smlouvy vlastníkem předmětné nemovitosti. Z podnětu Krajského soudu v Praze ustanovil Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným usnesením nezletilému kolizního opatrovníka - Městskou část Praha 6. K odvolání stěžovatelky i otce nezletilého Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že obecné soudy postupovaly formálně, řádně nezjistily, zda skutečně existuje kolize zájmů nezletilého se zájmem jeho otce, případně matky a zda je dán důvod k omezení rodičovských práv. Napadená rozhodnutí jsou dle jejího přesvědčení netransparentní a nepřesvědčivá, vykazující znaky libovůle. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že řádným způsobem nereagoval na námitky rodičů nezletilého, pouze je označil za irelevantní, aniž by svůj závěr jakkoliv rozvedl.
S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který odůvodnila zájmem rodičů na účinné obraně majetkových práv jejich syna v řízení o vylučovací žalobě. Uvedla, že Krajský soud v Praze již rozhodl o procesním nástupnictví nezletilého, který bude odkázán na postup opatrovníka, od něhož s největší pravděpodobností nelze očekávat schopnost řádné obrany zájmů opatrovaného, neboť v řízení o vylučovací žalobě nejde o záležitost typicky řešenou úředníky příslušného oddělení městské části.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že svůj přezkum zaměřuje především na konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí obecných soudů, tj. v situaci, kdy ochranu ústavně zaručených práv či svobod jednotlivce již nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Pokud z tohoto pravidla připouští jisté výjimky i ve prospěch nemeritorních rozhodnutí, činí tak tehdy, lze-li námitku porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezit jen na příslušné stádium řízení bez možnosti efektivního uplatnění v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím); zároveň musí být napadené rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.
V posuzovaném případě má Ústavní soud za to, že k zásahu do práv stěžovatelky, který by byl konečný a nezvratný, nedošlo. Napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému účastníku řízení v situaci, kdy se nezletilý stává procesním nástupcem matky na straně žalující proti žalovanému otci. Napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, vycházející z úsudku Krajského soudu v Praze o kolizi zájmů a nutnosti ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka ve smyslu §37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, nelze označit za svévolná v tom smyslu, že by extrémně vybočovala z účelu sledovaného citovaným zákonným ustanovením, a Ústavní soud je proto respektoval.
Z hlediska kautel spravedlivého procesu lze pouze připustit poměrnou strohost odůvodnění napadených rozhodnutí; Obvodní soud pro Prahu 6 se omezil na konstatování důvodu, pro který Krajský soud v Praze požádal o ustanovení kolizního opatrovníka, a citaci příslušného ustanovení zákona o rodině, Městský soud v Praze v podstatě učinil totéž s odkazem na ustanovení zákona o sociálně právní ochraně dětí s tím, že za dané situace považoval odvolací námitky rodičů za irelevantní. Ústavní soud však přihlédl k poměrně jasné procesní situaci, ve které byla předmětná rozhodnutí přijata, a dále vzal v úvahu, že jde o rozhodnutí nemeritorní, na která neklade zcela shodné požadavky jako na odůvodnění konečných soudních rozhodnutí ve věci samé. Proto ani povšechné označení odvolacích námitek stěžovatelky v odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze nepředstavovalo pro Ústavní soud dostatečný důvod k jeho zásahu, neboť měl za nepochybné, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Ústavní soud nepřisvědčil ani namítanému porušení čl. 10 a čl. 32 Listiny. Postup soudů, které podle zákona o rodině rozhodnou v zájmu ochrany práv nezletilého dítěte, není možno bez dalšího považovat za postup v rozporu s těmito ústavními kautelami. Stěžovatelka nepřestává být rodičem a obecně i zákonným zástupcem nezletilého dítěte jen z důvodu, že v určité fázi soudního řízení bude jejího syna zastupovat zvláštní zástupce pro řízení.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního (negativního) výroku proto již netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu