ECLI:CZ:US:2013:3.US.2900.11.1
sp. zn. III. ÚS 2900/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti společnosti TEKOSO - STK spol. s r. o., se sídlem v Praze 6, Nebušice, nám. Padlých 20, zastoupené Mgr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Veverkova 1101/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 72/2011-181 ze dne 8. července 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a domáhá se jeho zrušení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 175/2010, byla napadeným rozhodnutím s podrobným zdůvodněním zamítnuta jako nedůvodná kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 175/2010-132 ze dne 8. 3. 2011, kterým byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele podaná proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 6. 2009 č. j. 28/2008-150-STK3/14. Uvedeným rozhodnutím jmenovaného správního orgánu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 21. 7. 2008 č. j. 4064/DS/07-29, jímž bylo stěžovateli odejmuto oprávnění k provozování stanice technické kontroly pro osobní automobily podle §59 písm. a) a §80 odst. 3 písm. a) zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a to proto, že stěžovatel v případě technické prohlídky vozidla Ford Fiesta, v rozhodnutí označeného, nezjistil tam specifikované nebezpečné závady, které se na vozidle vyskytovaly, přičemž následně došlo k dopravní nehodě.
Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí kasační stížnosti směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento argumentuje obdobně jako v kasační stížnosti. Porušení práva na spravedlivý proces v rozhodování správních soudů spatřuje v podstatě v aplikaci pravidel pro hodnocení jednotlivých závad dle přílohy vyhlášky č. 103/1995 Sb., která byla v rozhodné době již nahrazena vyhláškou č. 302/2001 Sb. a tato žádnou přílohu stanovící pravidla pro hodnocení jednotlivých závad na vozidle neobsahovala. Stěžovatel se tak nemohl dopustit jejich porušení a orgány veřejné moci v dané věci rozhodující tedy užily rozšiřující výklad v jeho neprospěch, což je podle něj nepřípustné. Namítá dále nedostatečné dokazování a jeho následné zhodnocení s poukazem na konkrétní okolnosti, které rozvádí (týkající se zejména totožnosti vozidla majícího účast na dopravní nehodě s vozidlem, které prošlo technickou kontrolou), jež podle něj nebyly zohledněny. Konečně pak porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v překročení zákonných podmínek pro odnětí oprávnění k provozování STK v souvislosti s tím, že tvrdí, že pokud by přistoupil na tvrzení správních orgánů, jednalo by se o prvé závažné porušení povinnosti a nikoliv o porušení opakované, jak požaduje ust. §59 písm. a) zák. č. 56/2001 Sb. Z těchto důvodů, v ústavní stížnosti dále rozvedených, stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na důvody svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že v daném případě nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Nejvyšší správní soud jako účastník tohoto řízení ve svém obsáhlém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti dal najevo, že dle jeho názoru stěžovatel ve stížnosti v podstatě nenabízí jinou argumentaci než tu, s níž se napadený rozsudek vypořádal, přitom z něj cituje a zdůrazňuje ty jeho pasáže, jimiž se tak stalo se závěrem, že pokud by Ústavní soud ústavní stížnost neshledal zjevně neopodstatněnou, navrhuje její zamítnutí pro nedůvodnost.
Ministerstvo dopravy jako vedlejší účastník tohoto řízení ve svém rovněž obsáhlém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, obdobně jak to činil v předcházejícím řízení, argumentuje ve prospěch rozhodnutí správních orgánů i napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud především připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jakož i další ustálenou judikaturu, z níž se podává, že se necítí být, z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Námitkami, jež stěžovatel v podstatě opakovaně vznáší v ústavní stížnosti, stran procesu dokazování a jeho zhodnocení a následného právního posouzení, se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval. Obsáhle i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu se vyjádřil k základní námitce stěžovatele o neexistenci platné právní úpravy pravidel pro hodnocení jednotlivých závad na motorových vozidlech při provádění technické prohlídky v rozhodné době (body 29 až 40 napadeného rozhodnutí), přitom jeho úvahy, vyjadřující se ke způsobu podřazení pod příslušný stupeň hodnocení konkrétní závady, vycházející z hierarchie předpokládané čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR a v závěru odkazující na obsah Instrukce pro STK č. 1/2002, publikované ve Věstníku dopravy pod č. 4/2002, pro něž je zmocňovacím ustanovením §88 odst. 2 zák. č. 56/2001 Sb., se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci. Rovněž podrobně a ústavně konformním způsobem reagoval soud na námitky týkající se procesu dokazování, jeho dostatečnosti i jeho zhodnocení, včetně ztotožnění předmětného vozidla (body 20 až 27 rozhodnutí). Konečně, i pokud jde o námitku, týkající se intenzity a opakovanosti porušení povinností stěžovatele při provádění technických kontrol ve smyslu ust. §59a) zák. č. 56/2001 Sb., řádně objasnil, proč stěžovateli nepřisvědčil, když mj. odkázal na obsah kontrolních zjištění učiněných v rámci státního odborného dozoru, jakož i na to, že bylo prokázáno, že u předmětného vozidla byly vážné, příp. dokonce nebezpečné závady označeny jako lehké, resp. vůbec, a bylo tak fakticky umožněno provozovat technicky nezpůsobilé vozidlo, což vedlo k ohrožení účastníků silničního provozu. Interpretace relevantního právního rámce podaná v napadeném rozhodnutí dle přesvědčení Ústavního soudu z pohledu ústavněprávního obstojí, argumentace Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí obsáhle rozvedená, vyjadřující se ke všem námitkám stěžovatele, v podstatě reaguje na námitky stěžovatele obsažené i v ústavní stížnosti, a proto na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí lze zcela odkázat. Zároveň třeba připomenout, že ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, je právě a především v pravomoci Nejvyššího správního soudu, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad.
Ústavní soud proto stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu