ECLI:CZ:US:2013:3.US.2960.13.1
sp. zn. III. ÚS 2960/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti JUDr. Zdeňka Altnera, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1608/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako ústavní stížnost, napadá stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 1 Co 300/2011, jímž potvrdil jemu nepříznivý rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010 sp. zn. 36 C 21/2010. V postupu obecných soudů shledává stěžovatel porušení ustanovení čl. 1 odst. 2, čl. 4, čl. 10 a čl. 84 Ústavy České republiky, ustanovení čl. 7 odst. 2, čl. 21, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 18, čl. 63 a čl. 67 Smlouvy o fungování Evropské unie a porušení Trestněprávní úmluvy o korupci publikované pod č. 70/2002 Sb.m.s.
Ačkoliv byl stěžovatel již vícekrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost (srov. kupříkladu ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1478/09, sp. zn. IV. ÚS 1796/09, sp. zn. I. ÚS 1966/09, sp. zn. III. ÚS 2141/09, sp. zn. IV. ÚS 2566/09, sp. zn. III. ÚS 2615/09, sp. zn. II. ÚS 2742/09 a další), je zjevné, že ani nyní podaný návrh její základní náležitosti nesplňuje, jmenovitě pomíjí požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem (§30 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Důvody, které jej k tomuto postupu vedou, přitom není možno považovat za relevantní.
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vedl, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí opakovaně, navzdory tomu, že se mu dostalo i zkušenosti o nepříznivých důsledcích tohoto nedostatku.
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k jeho odstranění; vyvodit vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutím jeho návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru, který vyjádřil ve věcech stěžovatele rovněž opakovaně, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení mu dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Účelem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh bez jednání odmítl.
Pro úplnost se dodává, že za této procesní situace nebyl dán prostor zabývat se stěžovatelem vznesenými námitkami podjatosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj