ECLI:CZ:US:2013:3.US.2961.12.1
sp. zn. III. ÚS 2961/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem v Brně, Jiráskova 41, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2012 č. j. 7 To 148/2012-158 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2012 č. j. 12 T 186/2011-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 7. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s tím, že výkon tohoto trestu se odkládá na zkušební dobu tří let, a současně stěžovateli byla podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 22 837 Kč. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně pak bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně, zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř. bylo i odvolání, které podal poškozený D. Š.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. že tyto soudy postupovaly v rozporu se zásadami trestního řízení a rozhodly o jeho vině, aniž by skutek byl objasněn nad veškerou pochybnost. Za extrémní stěžovatel považuje konkrétně ten závěr, že ve vstupní hale nočního klubu 101 napadl poškozeného D. Š. a způsobil mu zranění. Poukazuje přitom na výpověď svědka R. S., který uvedl, že stěžovatel odstrčil poškozeného rukama, který se pak skulil na zem, přičemž žádné viditelné zranění neměl, či výpověď L. Č., dle které od klubu odcházelo několik osob, avšak zda mezi nimi byl i poškozený, tento svědek nevěděl. Tyto výpovědi měly být nepřímo potvrzeny dalšími svědky, zejména J. Č., který uvedl, že před klubem se nacházelo více osob, o nichž se domníval, že jsou zde společně. Stěžovatel upozornil, že Krajský soud v Brně odmítl doplnit dokazování o výslech svědků M. K. a M. A., kteří byli na rozdíl od poškozeného nestranní a kteří mohli potvrdit, že poškozený odcházel od klubu v doprovodu dvou neznámých osob bez známek zranění, avšak silně podnapilý. Bylo prokázáno, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, nespolupracoval s policií, byl vulgární a arogantní, a že od jeho návštěvy podniku do oznámení policii uběhly dvě hodiny. Z toho stěžovatel vyvozuje, že se mohl stát obětí neznámého útočníka. Pokud se obecné soudy opírají o výpovědi policistů, ti incidentu nebyli přítomni, a jde-li o údajné krevní stopy na chodníku, tyto stopy nikdo nezajišťoval, takže nebylo prokázáno, zda to byla krev poškozeného, přičemž sám poškozený uvedl, že k incidentu došlo uvnitř klubu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že znalecký posudek, o který se obecné soudy rovněž opřely, se vyjadřuje pouze k tomu, jak zranění poškozeného vznikla, a současně zpochybňuje výpověď poškozeného argumentem, že pokud by se incident odehrál tak, jak poškozený tvrdil, měl by převážnou většinu zranění v zadní části hlavy a byl by bez bundy, neboť tu mu měl stěžovatel sundat.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí (a jinému zásahu) orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo (tzv. kvalifikovanými) vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá vady tzv. důkazního řízení, které mají spočívat ve zcela vadném hodnocení důkazů ze strany obecných soudu. Stěžovatelem zmiňovaný "extrémní rozpor" mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, zpravidla založený zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou v úvahách obecných soudů, skutečně dle judikatury Ústavního soudu představuje jednu z vad tzv. důkazního řízení, jež může mít za následek porušení ústavnosti. Na straně druhé je třeba vzít v úvahu, že Ústavnímu soudu, a to podle jeho rovněž konstantní judikatury, nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením neztotožňoval. Z tohoto důvodu může opodstatněnost ústavní stížnosti založit jen taková námitka "extrémního rozporu", která z obsahového hlediska není toliko polemikou s tím, jakým způsobem obecné soudy provedené důkazy hodnotily.
O takový případ se přitom jedná ve stěžovatelově věci. Z napadeného rozsudku soudu prvního stupně plyne, že se tento soud velmi podrobně provedenými důkazy zabýval, resp. tyto v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 5 tr. ř.) zhodnotil, načež se přiklonil ke skutkové verzi obžaloby, přičemž svůj závěr opřel především o výpověď poškozeného D. Š., již vyhodnotil, a to i s ohledem na další důkazy, jako věrohodnou, resp. pravdivou. Současně odmítl verzi obhajoby, přičemž se řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, vypořádal s důkazy, které ji měly podporovat (prokazovat) a které stěžovatel znovu zmiňuje v ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně pak dané závěry přezkoumal a v postupu soudu prvního stupně nic závadného neshledal. Současně se ústavně konformním způsobem vypořádal s důkazními návrhy stěžovatele, rovněž v ústavní stížnosti zmiňovanými, když řádně zdůvodnil, proč jim nevyhověl, a tento svůj postup opřel o ústavně akceptovatelný důvod, tj. o "nadbytečnost" dalšího dokazování. V ústavní stížnosti pak stěžovatel v podstatě požaduje, aby Ústavní soud provedené důkazy znovu zhodnotil a "větší váhu" přisoudil těm, které mají svědčit ve stěžovatelův prospěch. To však tomuto soudu zjevně nepřísluší.
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu