ECLI:CZ:US:2013:3.US.2961.13.1
sp. zn. III. ÚS 2961/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Ing. Juraje Čecha, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2013 sp. zn. 39 Co 152/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, kterým mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (18 C 108/2010) je zřejmé, že bývalá manželka stěžovatele se u uvedeného soudu domáhala určení, že blíže specifikované nemovité věci jsou v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Soud jejímu návrhu vyhověl a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 29 880 Kč. Odvolací soud vyhověl odvolání stěžovatele, žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu a uložil žalobkyni nahradit náklady řízení dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř., ve výši 26 296 Kč, v němž je zahrnut poplatek 5 000 Kč za odvolací řízení, které uznal jako účelně vynaložené.
Stěžovatel nesouhlasil s tím, že mu nebyla přiznána požadovaná částka na nákladech řízení ve výši 218 553 Kč a tvrdil, že se jednalo o účelně vynaložené náklady. Dle jeho názoru bylo aplikováno ustanovení na jím řešenou věc v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Citované ustanovení dopadá toliko na případy, kdy je předmětem řízení věc penězi neocenitelná, a mělo být aplikováno kogentní ustanovení §8 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Stěžovatel uvedl, že odvolací soud výše označeným napadeným rozhodnutím nesprávně aplikoval jednoduché právo, a tím zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele garantovaných ústavním pořádkem. Odvolací soud porušil zákaz svévole tím, že při rozhodování překročil svěřené pravomoci a právo interpretoval v zásadním rozporu s účelem zákona. V řízení vydal rozhodnutí, které bylo pro stěžovatele nespravedlivé. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení ve výroku II. zrušil.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutí, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03 ze dne 15. 5. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. I. ÚS 81/13 ze dne 7. 10. 2013, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz].
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23) a další)].
Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti byla jen polemika s výkladem a aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení podle účelnosti vynaložených nákladů a jejich výši.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti, jakožto jediného ústavněprávního argumentu, dovolává de facto porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 2 Listiny, jimiž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu a má právo na právní pomoc.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a poté dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je důvodné.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že je třeba žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem mimo řízení o vypořádání společného jmění dle §149 odst. 2, 3, §150 odst. 3 OZ představujícího žalobu na plnění. Žalobkyně se svého práva může domoci žalobou na vypořádání společného jmění manželů a v rámci tohoto řízení požadovat buď přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, nebo vyplacení peněžního ekvivalentu.
Současně rozhodl výrokem II., že stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. Stěžovateli, kterému vznikly výdaje s právním zastoupením, přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
K aplikaci ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o oprávnění obecného soudu, do něhož se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (rovněž např. usnesení sp. zn. III. ÚS 77/08 ze dne 5. 2. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud dodává, že lze přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že stěžovateli přiznal jen účelně vynaložené náklady. Pokud stěžovatel v průběhu řízení opakovaně měnil zastoupení tří advokátů, nemůže to jít k tíži žalobkyně. Účastník má právo na změnu právního zastoupení, pokud k tomu vedou objektivní důvody, jako je ukončení výkonu advokacie atd. Rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu se zákonem, kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a řádně a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí odůvodnil (§157 o. s. ř.), a ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze napadenému usnesení odvolacího soudu nic vytknout. Právo na spravedlivý proces je v zásadě garance spravedlivého soudního řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní (o což zde, vzhledem k výše řečenému, nejde), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Nelze dovodit výkladový exces (objektivní) nepředvídatelnosti vydaného rozhodnutí, případně absenci řádného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu odvolacím soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo. Z tohoto pohledu je potom třeba vnímat ústavní stížnost v části týkající se samotných nákladů jen jako polemiku s nepřiznáním nákladů řízení v požadované výši a s aplikací §142 odst. 1 o. s. ř., §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Za této situace nelze napadené rozhodnutí považovat za protizákonné, natožpak rozporné s ústavními předpisy a ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že zamítnutím návrhu na přiznání všech požadovaných nákladů právního zastoupení bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Ani odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu není případný, neboť na věc stěžovatele nedopadají a vychází ze zcela rozdílné procesní situace.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Jan Musil v. r.
předseda senátu