ECLI:CZ:US:2013:3.US.2972.13.1
sp. zn. III. ÚS 2972/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Zavadila, zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem Praha 5, Arbesovo nám. 257/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013 č. j. 62 Co 245/2013-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu vydané v jeho věci s odůvodněním, že jím byla porušena jeho práva zaručená článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 28 C 134/2012 se podává, že tento soud usnesením ze dne 24. 10. 2012 č. j. 28 C 134/2012-21 zastavil řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (výrok I.) a podle ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. uložil žalobkyni zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 18 360 Kč (výrok II.), určenou dle ustanovení §5 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, přičemž náhradu hotových výdajů advokáta vztáhl k jednomu úkonu právní služby (převzetí věci) dle ustanovení §11 odst. 1 a §13 odst. 1, 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2013 č. j. 62 Co 245/2013-35 usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 3 388 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Přisvědčil námitce žalobkyně, dle které měl soud snížit sazbu odměny stěžovatelova advokáta na polovinu dle ustanovení §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť ten pouze oznámil převzetí zastoupení stěžovatele a k žalobnímu návrhu se nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že v mezidobí byla vyhláška č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu zrušena, stanovil odvolací soud náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to podle jeho ustanovení §9 odst. 3 písm. a) a za jeden úkon právní služby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýká, že mu odvolání žalobkyně zaslal až po opakované telefonické žádosti, a poté mu neposkytl dostatečný časový prostor k vyjádření, neboť již třetího pracovního dne vydal ústavní stížností napadené rozhodnutí. Obsah jeho vyjádření, které bylo soudu doručeno až poté, mohl podle jeho názoru ovlivnit rozhodnutí co do počtu úkonů právní služby, za nějž náhrada nákladů příslušela.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Co do otázky doručování odvolání do nákladů řízení protistraně Ústavní soud judikuje, že ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona sice nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je nejen dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí, ale též situace, kdy se účastník v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, která vyžaduje, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit - pokud lze očekávat, že jeho vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007, N 15/44 SbNU 193, sp. zn. I. ÚS 3/11 ze dne 14. 6. 2011, N 111/61 SbNU 647, sp. zn. II. ÚS 2404/12 ze dne 13. 6. 2013 a sp. zn. II. ÚS 1938/12 ze dne 29. 11. 2012, bod 14).
Ze stěžovatelova vyjádření k odvolání se podává, že se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu a navrhl potvrzení jeho rozhodnutí. Dále uvedl, že mu advokát poskytl tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení, první poradu s klientem a další poradu přesahující jednu hodinu dle ustanovení §11 odst. 1 písm. a), b), c) advokátního tarifu, avšak vzhledem k tomu, že mu nebyly prvostupňovým rozhodnutím přiznány pouze dva režijní paušály, nechtěl "zatěžovat justici bagatelními spory".
Z řečeného se podává, že důvody vyžadující doručení odvolání stěžovateli nebyly nijak zřetelné, neboť z průběhu řízení nevyplýval jakkoli vyhraněný postoj k otázce nákladů řízení ani nesouhlas s konstatováním, že "ve hře" je jen jeden úkon právní služby, byť odvolacímu soudu byl znám jeho zájem o obsah odvolání žalobkyně. Stěžovateli lze přisvědčit, že mu byl vymezen objektivně úzký časový prostor k případné oponentuře, nicméně nelze přehlédnout, že spor může eventuálně být veden o důkaz o nově uváděných dvou "porad s klientem", které nenalezly žádného procesního výstupu v řízení, jež bylo ukončeno na samotném počátku dříve, než se otevřel prostor k projednání věci, a které nevykazovalo mimořádnou obtížnost.
S ohledem samotný předmět ústavní stížnosti a tyto zvláštní okolnosti neshledal Ústavní soud dostatečně silné důvody pro svůj zásah v podobě zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu