ECLI:CZ:US:2013:3.US.2975.12.1
sp. zn. III. ÚS 2975/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ústavní stížnosti Y. L., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012 sp. zn. 45 T 8/2011 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2012 č. j. 11 To 107/2012-4695, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") je stíhán pro skutky kvalifikované jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 8. 2010 sp. zn. 20 Nt 232/2010 byl obžalovaný L. vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s účinností ode dne 11. 8. 2010. Koluzní důvod vazby podle §67 písm. b) trestního řádu byl posléze zrušen.
O vazbě a žádostech o propuštění z vazby obžalovaného L. bylo opakovaně rozhodováno. Naposledy před napadeným usnesením Městského soudu v Praze se tak stalo 2. 3. 2012, kdy soud rozhodl usnesením sp. zn. 45 T 8/2011 podle §72 odst. 1. trestního řádu o dalším trvání vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 6. 3. 2012.
Obecné soudy nutnost vazby opíraly o konstatování, že obžalovanému L. (stejně jako dalším spoluobžalovaným osobám) hrozí vysoký trest odnětí svobody v trvání 10 až 18 let. Proto nelze vyloučit, že by se obžalovaní po svém případném propuštění na svobodu pokusili uprchnout či se skrývali. U obžalovaného Y. L. je tato obava dle obecných soudů umocněna tím, že je cizím státním příslušníkem a v případě propuštění by mu nic nebránilo, aby vycestoval mimo území České republiky. Obžalovaný na území České republiky pobýval nelegálně a jeho obě děti žijí v Ruské federaci, hrozí proto, že by za nimi mohl v případě propuštění odjet a území České republiky opustit. Současně je dle obecných soudů dán důvod podle §67 písm. c) trestního řádu, tedy obava že by v případě propuštění na svobodu v trestné činnosti pokračoval.
Obecné soudy při svém rozhodování vycházely ze skutečnosti, že obžalovaný L. byl dřívějším rozsudkem Městského soudu Praze ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. 56 T 2/2010 odsouzen pro trestný čin nedovelené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon") k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let. Obžalovaný navíc nerespektoval rozhodnutí o zákazu pobytu na území České republiky a tak byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 4. 2002 sp. zn. 1 T 21/2002 uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zákona, přičemž mu byl uložen trest vyhoštění v trvání pěti let.
Ústavní stížností napadeným usnesením sp. zn. 45 T 8/2011 dne 6. 6. 2012 rozhodl Městský soud v Praze o ponechání obžalovaného L. ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu a zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
Obžalovaný podal proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, v níž s poukazem na ustanovení §140 odst. 1 písm. b), písm. aa) trestního řádu vyjádřil názor, že městský soud nedodržel tříměsíční lhůtu pro rozhodnutí, přičemž podle jeho názoru předchozí rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci dnem 5. 3. 2012.
Usnesením uvedeným v záhlaví Vrchní soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu dne 16. 7. 2012 pod č. j. 11 To 107/2012-4695 stížnost zamítl. Ztotožnil se s názorem městského soudu, pokud jde o rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě a doplnil argumentaci městského soudu ohledně dodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby podle §72 odst. 1 trestního řádu. Vrchní soud konstatoval, že naposledy před napadeným rozhodnutím bylo o vazbě rozhodováno 2. 3. 2012, kdy Městský soud v Praze rozhodl usnesením sp. zn. 45 T 8/2011 podle §72 odst. 1 trestního řádu tak, že obžalovaného ponechal ve vazbě z důvodů dle §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Ze stížnosti i ze spisu vyplývá, že posledním dnem, kdy bylo možno proti předmětnému usnesení podat stížnost, bylo pondělí 5. 3. 2012. Tedy po celý tento den, tj. po celou dobu 24 hodin měl obžalovaný možnost podat stížnost. Je tedy zřejmé, že v tento den usnesení právní moci nabýt nemohlo a mohlo se tak stát a také se tak stalo dnem 6. 3. 2012. Vrchní soud v Praze tedy shledal, že městský soud při svém rozhodování dodržel lhůtu stanovenou v §72 odst. 1 trestního řádu.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel Y. L. vyjádřil názor, že ze strany obecných soudů nebyla respektována tříměsíční lhůta podle ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Z uvedeného důvodu je dle stěžovatele napadené rozhodnutí městského soudu nezákonné.
Stěžovatel vychází z toho, že došlo-li k předchozímu vazebnímu rozhodnutí dne 2. 3. 2012 a nevyjádřil-li se stěžovatel k tomuto rozhodnutí, začala plynout třídenní lhůta pro podání stížnosti proti tomuto rozhodnutí. Tohoto práva stěžovatel nevyužil a stížnost nepodal. Podle ustanovení §140 odst. 1 písm. b), písm. aa) trestního řádu je usnesení pravomocné, pokud proti němu ve lhůtě nebyla podána stížnost. V tomto případě bylo možné podat stížnost do pondělí 5. 3. 2012. K podání stížnosti nedošlo a usnesení proto nabylo téhož dne právní moci. Toto tvrzení stěžovatel opírá o publikaci Trestní řád, Komentář, Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. Díl I (§1-179). Praha: C. H. Beck, 4. vydání, Praha 2002, str. 84, kde je k ustanovení §140 trestního řádu uvedeno: "V případech podle písm. aa) je usnesení v právní moci marným uplynutím třídenní lhůty stanovené pro podání stížnosti..." a požaduje zrušení napadených usnesení.
Stěžovatel se domnívá, že o dalším trvání vazby měl Městský soud v Praze rozhodnout nejpozději do 5. 6. 2012, a jestliže se tak nestalo, měl být okamžitě propuštěn z vazby. Protože rozhodnutí bylo vydáno až následující den 6. 6. 2012, došlo prý k protiústavnímu zásahu do jeho osobní svobody.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je založena toliko na polemice s procesním postupem obecných soudů ve vazebním řízení, proto Ústavní soud nepokládá za nutné přezkoumávat důvody ponechání stěžovatele ve vazbě.
Pokud jde o výklad ustanovení §140 trestního řádu ve vztahu k okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí soudu, je třeba vycházet z jazykového a logického výkladu, z obecné nauky právní, jakož i z ustálené praxe. Ustanovení §140 odst. 1 písm. b), aa) trestního řádu doslova zní: Usnesení je pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon proti němu připouští stížnost, avšak stížnost nebyla ve lhůtě podána. Právní moci tedy nabývá rozhodnutí až marným uplynutím lhůty, v tomto případě lhůty třídenní. Pokud je lhůta určena podle dní, jako prvý se počítá ten den, který následuje po skutečnosti určující počátek lhůty, přičemž lhůta je počítána na celé dny. U předmětného rozhodnutí, vydaného dne 2. 3. 2012, tedy počátek lhůty nastal 3. 3. 2012 a posledním dnem lhůty bylo pondělí 5. 3. 2012 a po celý den 5. 3. 2012 bylo možné právo k podání stížnosti uplatnit. Není tedy možné, aby rozhodnutí nabylo právní moci v okamžiku, kdy stále ještě běží lhůta k podání opravného prostředku. Právní moci mohou nabýt rozhodnutí, u kterých byl proces tvorby dokončen, to znamená, že není možné je napadnout opravným prostředkem a jsou tedy rozhodnutím konečným.
Ústavní soud se ztotožnil s názorem soudů obecných, že předmětné rozhodnutí, vydané dne 2. 3. 2012, nabylo právní moci 6. 3. 2012. Pokud městský soud rozhodoval podle ustanovení §72 o dalším trvání vazby 6. 6. 2012, rozhodoval v zákonem stanovené tříměsíční lhůtě.
Ústavní soud neshledal v postupu vazebních soudů porušení zákonných ustanovení; nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by v posuzované věci soudy aplikovaly trestní řád způsobem rozporným s ústavním pořádkem.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu