ECLI:CZ:US:2013:3.US.2984.12.2
sp. zn. III. ÚS 2984/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Suchého, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem Praha 2, Mánesova 53, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 62 Co 204/2012-155 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 3. 2012 č. j. 38 C 113/2010-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2012 č. j. 62 Co 204/2012-155 potvrdil výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 3. 2012 č. j. 38 C 113/2010-144, jímž stěžovateli (žalobci) uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 111.960 Kč; tato rozhodnutí byla vydána poté, kdy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 3. 2011 č. j. 38 C 113/2010-78 ve znění usnesení ze dne 22. 3. 2011 č. j. 38 C 113/2010-87 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011 č. j. 62 Co 277,278/2011-132 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se vůči žalované domáhal přiměřeného zadostiučinění ve formě písemné omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 400 000 Kč za diskriminaci v rámci přijímacího řízení do zaměstnání z důvodu etnického původu. Odvolací soud aproboval aplikaci ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně a neshledal podmínky pro použití ustanovení §150 o. s. ř., neboť důvodem hodným zvláštního zřetele není pouhé splnění povinnosti tvrzení dle ustanovení §133a o. s. ř., osvobození od soudních poplatků, okolnost, že šlo spor, kdy výše plnění závisí na úvaze soudu, ani stěžovatelovy dluhy ve výši přesahující 220 000 Kč, které podle soudu naopak svědčí - při nezpochybněných dispozicích dosahovat adekvátních příjmů - o zřejmém nezájmu stěžovatele plnit své povinnosti. Určení odměny advokátky dle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a nikoli dle jejího ustanovení §6 odst. 1 odvolací soud shledal správným, neboť nešlo o žalobu na ochranu osobnosti podle ustanovení §11 občanského zákoníku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že ve věci nebyl zcela neúspěšný, neboť uvedl rozhodné skutečnosti, ze kterých lze dovodit jeho přímou či nepřímou diskriminaci. Má za to, že přiznání náhrady nákladů řízení žalované nebylo na místě, a to přinejmenším s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř., jelikož je nemajetný a bez zaměstnání, ačkoli se opakovaně snaží trvalý zdroj svých příjmů zajistit, přičemž oproti tomu žalovaná je úspěšnou obchodní společností, která navíc zahájení řízení zavinila, neboť stěžovateli nevysvětlila důvody nepozvání stěžovatele na dříve přislíbený pracovní pohovor a nepravdivě uvedla, že předmětné pracovní místo již obsadila. Stěžovatel také soudům vytýká nesprávnou aplikaci zákonného ustanovení upravujícího odměnu advokáta; má za to, že mělo být použito ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť šlo o řízení ve věcech osobnostních práv.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
K otázce nákladů řízení, o niž jako jedinou v ústavní stížnosti jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o jejich náhradu, i když se svým výsledkem může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny; poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok není v souladu s celkovým průběhem řízení.
Ještě větší zdrženlivost (oproti popsaným přístupům všeobecným) pak dává judikatura Ústavního soudu najevo v případech, kdy je nákladový spor veden toliko o použití (či nikoli) moderačního práva dle ustanovení §150 o. s. ř., neboť zde se obecným soudům otevírá široká možnost individuálního uvážení.
Existence vyložených podmínek pro kasační zásah z pozic ústavněprávních se však v dané věci nepodává, neboť požadované "silné" důvody zde Ústavní soud neshledává; odvolací soud úsudek, proč není namístě ve prospěch stěžovatele aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. obšírně a srozumitelně odůvodnil, a v jeho rozhodnutí ani exces ani libovůli spatřovat nelze, čímž své možnosti má Ústavní soud za vyčerpané.
Ani spor o správnost aplikace ustanovení §3 odst. 1 bod 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb. neotevírá prostor pro ingerenci Ústavního soudu, neboť je sporem toliko o výklad práva podústavního, bez potřebné reflexe k právům základním, ústavním pořádkem garantovaným.
Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu