ECLI:CZ:US:2013:3.US.2986.12.1
sp. zn. III. ÚS 2986/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Činčery, zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. března 2012 č. j. 9 C 399/2010-113 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2012 č. j. 23 Co 261/2012-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel - s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a dále na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky - domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel je žalobcem ve sporu s Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "Pozemkový fond") o vydání náhradních pozemků. Podáním ze dne 2. 3. 2012 sdělilo prvoinstančnímu soudu Sdružení pozemkových restituentů, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného, tj. Pozemkového fondu, neboť má zájem na výsledku sporu mezi stěžovatelem a žalovaným, protože se podílí na dosažení uspokojení restitučních nároků. Žalovaný se vstupem vedlejšího účastníka podáním ze dne 23. 3. 2012 na jeho straně nesouhlasil, a proto soud prvního stupně vydal dle §93 odst. 2 občanského soudního řádu usnesení o nepřipuštění vedlejšího účastníka na straně žalované. Proti tomuto rozhodnutí podalo Sdružení pozemkových restituentů odvolání, avšak Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je- -li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší zásadně podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Jako protiústavní lze pak hodnotit výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodování o otázce přípustnosti vedlejšího účastníka nemělo vůbec nastat a řízení se tím podstatně zdrželo. Obecný soud dle názoru stěžovatele rozhodl o zániku vedlejšího účastenství nad rámec právní úpravy, čímž zasáhl do jeho ústavních práv. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí o vedlejším účastenství je namístě jen v tom případě, jde-li o návrh či nesouhlas jiného účastníka řízení, než je účastník, kterého má vedlejší účastník podporovat, a proto vedlejší účastenství zaniklo dnem oznámení nesouhlasu Pozemkového fondu.
Podstatou ústavní stížnosti je tedy vyjádření nesouhlasu s názorem obecných soudů na výklad shora označeného procesního ustanovení, tj. podústavního práva, který je však dle všeho výkladem standardním. V komentářové literatuře totiž nacházíme: "O přípustnosti vedlejší intervence rozhoduje soud teprve na návrh některé ze stran (včetně strany, k níž třetí osoba přistoupila jako vedlejší intervenient). Návrh na vyslovení nepřípustnosti vedlejší intervence však nemůže vznést ten hlavní účastník, který třetí osobu k intervenci vyzval." David, Ludvík et al. Občanský soudní řád. Komentář. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 11. 2012]. Žalovaný nevyzval Sdružení pozemkových restituentů, aby přistoupilo jako vedlejší intervent. Dále pak je možné uvézt, že "[v]edlejší intervence končí a) pravomocným skončením hlavního sporu; b) vykonatelností usnesení o nepřípustnosti vedlejší intervence; c) vzdáním se vedlejšího účastenství prohlášením, které učiní vedlejší intervenient". David, Ludvík et al. Občanský soudní řád. Komentář. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 11. 2012]. Současně platí, že je připuštěno, aby se proti procesnímu rozhodnutí o nepřípustnosti vedlejší intervence odvolala i třetí osoba, o jejíž vedlejší intervenci soud vyslovil, že je nepřípustná.
Současně je třeba zdůraznit, že z ústavní stížnosti není patrno, jakým způsobem měl být stěžovatel napadenými rozhodnutími (jako takovými) na svých právech postižen, a toto není zřejmé Ústavnímu soudu ani jinak, zvláště vezme-li v úvahu, že jde toliko o procesní rozhodnutí, jež se - v daném případě - stěžovatelovy procesní pozice v podstatě nijak nedotýká. Jestliže stěžovatel tvrdí, že obecnými soudy zvolený procesní postup vede k průtahům v řízení a otevírá cestu k možným obstrukcím či manipulacím ze strany třetích osob, pak v posuzované věci žádné průtahy ze strany obecných soudů zjištěny nebyly, neboť soud prvního stupně i odvolací soud rozhodovaly bez jakéhokoliv prodlení, a i kdyby snad tyto zjištěny byly, stěžovatelem požadovaná kasace napadených rozhodnutí by k jejich odstranění již vést nemohla, což platí i pro další, již údajně vzniklé zásahy.
Protože Ústavní soud žádné porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele nezjistil, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu