ECLI:CZ:US:2013:3.US.3011.12.1
sp. zn. III. ÚS 3011/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Renaty Lebedové a 2. Tomáše Loukoty, obou zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012 č. j. 28 Cdo 1139/2012-398, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 7. 2012 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jím a řízením jemu předcházejícím byla porušena jejich ústavně garantovaná práva, a to zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh i vyžádaného soudního spisu, napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo - a to v řízení vedeném stěžovateli proti městu Řevnice o určení, že Jan Lebeda, zemřelý dne 17. 2. 2010, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem pozemku p. č. 2494 (dříve č. 742) v k. ú. Řevnice - zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011 č. j. 28 Co 411/2009-363. Tímto rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 4. 2009 č. j. 4 C 43/2008-116 tak, že se žaloba na požadované určení zamítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelé - po zevrubném vylíčení průběhu daného soudního řízení - poukazují na to, že jádro věci tkví ve správním rozhodnutí ONV Praha-západ ze dne 11. 11. 1960 o vyvlastnění (pozn.: na základě něho měl předmětný pozemek z Ladislava Kresla, právního předchůdce stěžovatelů, přejít na stát), a vyslovují nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, který ve vztahu k tomuto rozhodnutí vyvodil, že i když nebylo doručeno do vlastních rukou L. Kresla, nabylo právní moci tím, že bylo rozhodnuto o odvolání, které jmenovaný proti němu podal, a to dnem doručení rozhodnutí o odvolání do jeho vlastních rukou (tj. 17. 6. 1961). Posledně uvedené rozhodnutí pak stěžovatelé pokládají za nicotné nejen z důvodu neuplynutí lhůty k podání odvolání, ale pro jeho neurčitost, což měl prý Nejvyšší soud pominout. Nejvyššímu soudu dále vytýkají, že nezohlednil rozhodnutí vydaná státním notářstvím v roce 1985 a 1988, na jejichž základě přešlo vlastnické právo k pozemku (postupně) na jejich právní předchůdce a proti nimž žalovaný nevznesl žádnou námitku, resp. prý "mlčky souhlasil s přechodem vlastnického práva". Nejvyšší soud se prý nezabýval ani tím, že L. Kresl byl ke dni své smrti veden jako vlastník a že J. Lebeda jako jeho právní nástupce řádně zaplatil dědickou daň. Stát prostřednictvím státního notářství uznal oprávněnost vlastnického práva posledně jmenovaného, a tím ho utvrdil v dobré víře, že mu pozemek patří. Pokud Nejvyšší soud tvrdí něco jiného, stěžovatelé upozorňují, že státní notářství nemohlo J. Lebedu seznámit s tím, že pozemek byl vyvlastněn. Kromě toho v roce 1990 mu byl Oblastním podnikem služeb, s. p., Praha-západ předložen návrh nájemní smlouvy, kde byl označen za pronajímatele daného pozemku. Dále stěžovatelé namítají vydržení vlastnického práva, neboť od roku 1985, kdy bylo vydáno první dědické rozhodnutí, byli jejich právní předchůdci v dobré víře, že jim pozemek patří, což trvalo minimálně do roku 1995, přičemž podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998 sp. zn. 22 Cdo 2273/98 nutno zohlednit dobu, po kterou pozemek nepřetržitě drželi před datem 1. 1. 1992. Upozorňují, že J. Lebeda neměl důvod uplatňovat restituční nárok a po roce 1995 kvůli uplynulé restituční lhůtě jej ani uplatnit nemohl, čímž se dostal do patové situace. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru (pozn.: v "kasačním" rozsudku ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 2006/2010-183), že existují dva vzájemně si konkurující nabývací tituly a že úkolem odvolacího soudu bylo zjistit, kdo má tzv. lepší právo, mají stěžovatelé za to, že v daném ohledu uvedli dostatek relevantních důkazních prostředků. Závěrem stěžovatelé poukazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09 a ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 3248/10, které se mají týkat skutkově podobné věci - ochrany dobré víry, jakož i na nález ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 3138/10, týkající se otázky následků nikoliv řádného doručení rozhodnutí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují své námitky (argumenty), které předtím vznesli v řízení před obecnými soudy a kterými se obecné soudy zabývaly a ústavně konformním způsobem vypořádaly. V prvé řadě se jedná o námitku nicotnosti rozhodnutí o odvolání L. Kresla proti rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění předmětného pozemku, vzhledem k níž nemohlo vlastnické právo přejít na stát. Tuto námitku stěžovatelé opírají jednak o údajnou "neurčitost" daného rozhodnutí, jednak o skutečnost, že rozhodnutí o vyvlastnění nebylo jmenovanému řádně doručeno. Jde-li o první bod, stěžovatelé v ústavní stížnosti nespecifikují, v čemž by měla zmíněná neurčitost spočívat, a ani Ústavnímu soudu není zřejmé, z čeho by tato mohla být vyvozována, vezme-li v úvahu, že z předmětného rozhodnutí, jež je v soudním spise obsaženo, zřetelně plyne, v jaké věci, o čem a jakým způsobem odvolací orgán rozhodl. Rovněž tak u druhého bodu se Ústavní soud nemůže ztotožnit s argumenty stěžovatelů, neboť v souzeném případě nešlo o otázku, kdy, resp. zda (vůbec) počala běžet lhůta pro podání odvolání, jak tomu bylo ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3138/10. O tom, že "prvostupňové" správní rozhodnutí bylo jeho adresátovi, L. Kreslovi, doručeno (byť nikoliv v souladu s příslušnými procesními pravidly) totiž není pochyb, a to vzhledem ke skutečnosti, že jmenovaný podal odvolání a odvolací orgán je také meritorně projednal.
Dovolávají-li se stěžovatelé dobré víry J. Lebedy, tedy že je vlastníkem předmětného pozemku, a případně namítají-li jeho vydržení, již odvolací i dovolací soud dospěly k závěru, že zde existovaly konkrétní skutečnosti, které byly v tomto ohledu objektivně způsobilé vyvolat u jmenovaného pochybnosti, a tyto skutečnosti také řádně specifikovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavnost (a vlastně ani věcná správnost) tohoto jejich závěru pak není relevantním způsobem zpochybněna, neboť stěžovatelé sice v ústavní stížnosti poukazují na skutečnosti, na jejichž základě se mohl L. Lebeda domnívat, že je vlastníkem předmětného pozemku, nicméně to ještě nevylučuje, že neměl (nemohl mít) v tomto ohledu žádných pochyb, a to vzhledem ke skutečnostem, které obecné soudy zmínily a jež nelze dle názoru Ústavního soudu označit za zjevně nepřípadné (a značící tak svévoli v jejich rozhodování). Za této situace nemůže obstát ani odkaz stěžovatelů na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09 a I. ÚS 3248/10, které právě z existence dobré víry vycházejí. Zbývá dodat, že odvolací i dovolací soudy řádně zdůvodnily svůj závěr, proč nedošlo k vydržení, když poukázaly na to, že právní předchůdce stěžovatelů předmětný pozemek začal držet (užívat) až v roce 1992. Z uvedeného je patrno, proč započtení doby, jak stěžovatelé požadovali (tj. již od roku 1985 do 1. 1. 1992), možné nebylo.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu