ECLI:CZ:US:2013:3.US.3023.11.1
sp. zn. III. ÚS 3023/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Marka Absolona, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, Nám. 14. října 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2011 sp. zn. 51 Co 146/2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 22 C 185/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Stěžovatel uplatnil u soudu nárok na náhradu škody na zdraví, jež mu byla způsobena při dopravní nehodě, proti společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., ve výši 1 539 200 Kč s příslušenstvím, a na základě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Liborem Luňáčkem žalobu rozšířil na 1 728 000 Kč, a tato částka představovala osminásobné zvýšení bodového ohodnocení ve smyslu ustanovení §7 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen vyhlášky č. 440/2001 Sb.).
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 přiznal stěžovateli 216 000 Kč s příslušenstvím, tj. odpovídající základnímu bodovému hodnocení ztížení společenského uplatnění (1 800 bodů krát 120 Kč), a v části, která představovala jeho mimořádné zvýšení, žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil.
S rozhodnutími obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, neboť považuje přiznanou částku za nepřiměřenou, a to proto, že odškodňované zranění významně zasáhlo do jeho životních poměrů a s jeho důsledky se bude muset vyrovnávat po celý zbytek (produktivního) života; zdůrazňuje, že mu znemožnilo se nadále věnovat sportům a způsobilo i značné komplikace při studiu a přípravě na budoucí povolání, nemluvě o tom, že byl po určitou dobu zcela odkázán na pomoc své matky. Stěžovatel se proto domnívá, že obecné soudy v jeho věci nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturou, dle které se výše náhrady odvíjí od srovnání způsobu života poškozeného před úrazem a po něm, neboť právě výsledek tohoto srovnání dle jeho názoru odůvodňuje přiznání mimořádného navýšení odškodnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že je možné i hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až situace, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického či logického omylu (z provedených důkazů nikterak nevyplývají), či v případě tzv. opomenutých důkazů; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho obecným soudům však v projednávané věci relevantně vytýkat nelze; z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že se obecné soudy věcí zabývaly podrobně, svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a řádně se vypořádaly i s námitkami, jež stěžovatel v řízení vznesl (a které vtělil rovněž do posuzované ústavní stížnosti).
Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatele čl. 37 odst. 3 Listiny (co do odstavce 2 je situace ještě zřetelnější), neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení vůči protistraně se stěžovateli dostalo, resp. dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení, proti prvoinstančnímu rozhodnutí mu byl k dispozici opravný prostředek, kterého využil, a odvolací soud se jím vznesenými námitkami věcně (a řádně) zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, vznášet důkazní návrhy či oponovat protistraně.
To je v zásadě vše, co lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit i z čl. 36 odst. 1 Listiny, který je "ve hře" zřejmě spíše (než dovolávaný čl. 37 odst. 3); ani odtud však neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde též, resp. především) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Jinými slovy, o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že nyní podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Ani tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že při zvažování oprávněnosti nároků vycházejících z ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. záleží vždy na okolnostech konkrétního případu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 72/12), přičemž z hlediska ochrany ústavnosti jde o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10). Obecným soudům je k dispozici široký prostor pro individuální uvážení, jenž naopak možnosti přezkumu ústavněprávního logicky významně zužuje; to pak nalézá výrazu v úsudku, že relevantní je v něm až výkladový nebo aplikační exces či svévole, což v dané věci spatřovat nelze, a to ani v případě, že by eventuálně bylo k dispozici i řešení stěžovateli příznivější.
Stěžovatel ve své kritice rozhodnutí obecných soudů přehlíží, že již samo základní bodové hodnocení a tomu odpovídající náhrada reflektují existenci stavu, kdy jeho společenského uplatnění je ztíženo, a že i zvýšení jen o 50% podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. předpokládá existenci "zvlášť těžkých následků". Mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu jejího ustanovení §7 odst. 3, jehož se stěžovatel dovolával, pak přichází v úvahu jen "ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele", kdy je doložena situace následků, jež tyto "zvlášť těžké" přesahuje, a to kvalifikovaně.
Proti závěru obecných soudů, že taková situace v osobě stěžovatele nenastala, nelze vznést - ústavněprávně - přesvědčivý argument; není spolehlivé opory ani pro úsudek, že obecné soudy vybočily z rámce vlastních judikatorních standardů (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010), resp. že jejich rozhodnutí byla nepředvídatelná.
Stěžovatel námitky vyjádřené v ústavní stížnosti ztotožňuje zásadně s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo shora řečeno - mu nepřísluší.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Právě tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu