ECLI:CZ:US:2013:3.US.3030.10.1
sp. zn. III. ÚS 3030/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Šimonem Hradilkem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 1 T 22/2009, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 6 To 255/2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1564/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených článkem 2, odst. 2, článkem 36, článkem 37 odst. 2, 3, článkem 38 a článkem 40 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo dojít k porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 4. 2010 ve výroku pod bodem 1) shledán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák"), kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona. Dále byl stěžovatel pod bodem 2) a 3) výroku o vině citovaného rozsudku shledán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona. Nalézací soud stěžovateli uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti let jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák., a to i za sbíhající se dva trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b). odst. 2 tr. zák., trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 4 T 83/2008. Vzhledem k tomu, že byl ukládán trest souhrnný, nalézací soud podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 4 T 83/2008, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Trestná činnost, jíž se stěžovatel dle skutkových zjištění obecného soudu dopustil, spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že s pomocí střelné zbraně a pepřového spreje přinutil ženu k souloži a k dalším sexuálním praktikám a dalším dvěma ženám s pomocí střelné zbraně verbálně vyhrožoval zastřelením.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2010 zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné. Stěžovatel dále podal ještě dovolání, které opíral o důvody uvedené v ustanovení §265 odst. 1 písm. c), g), l) tr. řádu. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §261i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel (stručně řečeno) tvrdil, že obecné soudy založily své skutkové závěry na neúplném a rozporném dokazování. Stěžovatel namítal především neúčinnost důkazů spočívajících v analýze DNA z oblečení poškozené Evy P. (jedná se o pseudonym) a v rekognici s poškozenou Annou S. (jedná se o pseudonym). Stěžovatel zdůraznil především to, že v průběhu celého řízení údajně nebyl proveden důkaz oblečením poškozené Evy P., na němž se měl nacházet biologický materiál stěžovatele. Pokud tento důkaz nebyl proveden, nemohlo být dle názoru stěžovatele důkazem ani žádné odborné vyjádření, resp. znalecký posudek týkající se analýzy DNA, neboť bez existence věcného důkazu, který taková expertiza vyhodnocuje, nemá samotné vyhodnocení údajně smysl. Stěžovatel vznáší procesní a zejména věcné námitky vůči odbornému vyjádření Kriminalistického ústavu, jímž byla provedena analýza DNA ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. K porušení ústavně garantovaných základních práv mělo dle názoru stěžovatele dojít tím, že orgány činné v trestním řízení odmítly v průběhu vyšetřování zajistit další odborné vyjádření nebo znalecký posudek ohledně analýzy DNA z biologických stop. Stěžovatel vyjadřuje četné skutkové výhrady k metodám a postupům používaným v Kriminalistickém ústavu.
V další části ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že rovněž rekognice s poškozenou Annou S. proběhla v rozporu s platnými předpisy. Stěžovatel namítá, že tato rekognice byla prováděna jako neodkladný a neopakovatelný úkon, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady. Z postupu policejního orgánu je dle názoru stěžovatele zřejmé, že policejní orgán nehledal pachatele, ale byl již fakticky přesvědčen o tom, že se útoků měl dopustit stěžovatel. Za této situace měl policejní orgán zahájit trestní stíhání stěžovatele a všechny úkony provádět za přítomnosti obhájce. Rekognici bylo možné odložit o několik dní, aniž by hrozilo, že událost, jíž se vyšetřování týkalo, vymizí svědkyni z paměti.
Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nerozhodly o jeho žádosti o bezplatnou obhajobu a o žádosti stěžovatele, aby stát nesl náklady na jím navrhovaný revizní znalecký posudek DNA.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
V projednávané věci je již ze samotného návrhu a z odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně patrno, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, s nimiž se podrobně vypořádal Městský soud v Praze v usnesení, jímž pro nedůvodnost zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu. Stěžovatel ve svých námitkách obsáhlou a podrobnou argumentaci rozhodnutí odvolacího soudu do značné míry přechází a dezinterpretuje. Námitkami stěžovatele vůči Odbornému vyjádření Kriminalistického ústavu Praha ze dne 3. 3. 2009 č. j. KUP-6398/CB-2008 se podrobně zabýval již nalézací soud, který v hlavním líčení v reakci na námitky obhajoby přibral nejprve znalce RNDr. Daniela Vaňka, Ph.D. k opětovnému vypracování identifikačního DNA profilu stěžovatele a posléze i nezávislý znalecký ústav z oboru zdravotnictví (Laboratoř forenzní genetiky s. r. o.) k přezkoumání postupu Kriminalistického ústavu Praha. I přes některé dílčí výhrady metodologického a technického rázu výsledky nezávislého znaleckého zkoumání, jež byly provedeny v hlavním líčení, nijak nezpochybňují klíčový závěr o tom, že stěžovatel je s pravděpodobností hraničící s jistotou původcem mužské složky biologického materiálu na oděvních součástech poškozené (srov. velmi podrobnou argumentaci na str. 5 a 6 rozsudku soudu I. stupně). Zjištění, že tyto součásti oděvu již nebyly ve fázi hlavního líčení fyzicky k dispozici, neboť byly poškozené vráceny, nemůže vést k závěru o neúčinnosti uvedeného důkazu.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatel celkově dezinterpretuje důkazní situaci, jež v jeho trestní věci nastala. Především je třeba uvést, že nalézací soud svá skutková zjištění neopíral jen o izolované výsledky analýzy stop DNA, ale posuzoval v intencích zásad dle §2 odst. 6 tr. řádu všechny důkazy ve vzájemném souhrnu. To se týká zejména výsledků jednotlivých poznávacích řízení (rekognice), při níž sice některé poškozené stěžovatele nepoznaly, zato však podaly při předchozím výslechu jeho poměrně podrobný popis a popis jeho jednání. Obecné soudy při hodnocení těchto důkazů velmi srozumitelně a logicky odkazují na shodný modus operandi a blízkou časovou souvislost, z níž dovodily, že stěžovatel je pachatelem všech tří útoků, včetně znásilnění svědkyně Evy S. (srov. argumentaci na str. 9 rozhodnutí odvolacího soudu).
Z hlediska principů spravedlivého procesu lze shrnout, že v trestní věci stěžovatele proběhlo poměrně rozsáhlé dokazování, které plně odpovídalo zejména závažnosti trestného činu znásilnění. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení při vyhledávání a hodnocení důkazů nepostupovaly jednostranně, ale vyvinuly značnou snahu k vyhledání důkazů ve prospěch stěžovatele, o čemž svědčí i opakované doplňování dokazování o další znalecké posudky.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že v trestní věci stěžovatele zcela zjevně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv. Návrh stěžovatele je proto nutné odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu