ECLI:CZ:US:2013:3.US.3037.12.1
sp. zn. III. ÚS 3037/12
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 21. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Safína, zastoupeného Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem, AK Stejskal & spol. se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2012 č. j. 2 Afs 72/2011-78 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2011 č. j. 31 Af 7/2011-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 8. 8. 2012 se Jan Safín (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Rozhodnutím ze dne 3. 11. 2010 č. j. 6971/10-1100-603393 Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen "žalovaný") zamítlo odvolání žalobce do rozhodnutí Finančního úřadu ve Vrchlabí č. j. 14981/10/270972605265 ze dne 24. 3. 2010, kterým byl žalobci snížen dodatečně stanovený základ daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 a snížena dodatečně vyměřená daň.
Dne 23. 6. 2011 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "správní soud") žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2010 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 1. 6. 2012 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 23. 6. 2011 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že v důsledku procesních pochybení a vad v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
K tvrzenému porušení čl. 11 odst. 5 Listiny mělo dojít duplicitním zdaněním peněžních prostředků vedených na sporožirovém účtu, a k porušení základního práva na spravedlivý proces mělo podle stěžovatele dojít tím, že "za celou dobu nejprve správního a následně soudního řízení se žádný z rozhodujících orgánů s jím předloženými důkazními prostředky řádně a adekvátně nevypořádal, v důsledku čehož lze napadená rozhodnutí hodnotit jako nepřezkoumatelná." Správní soud stejně jako kasační soud prý se ve svých rozhodnutích vůbec nevypořádaly se smlouvou o půjčce ve výši 5 500 000,- Kč, uzavřenou dne 20. 8. 1998 s otcem stěžovatele.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tvrzenému porušení čl. 11 odst. 5 Listiny
K tvrzení o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, jemuž koresponduje čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavní soud připomíná, že zdanění je v zásadě zásahem do základního práva zaručeného uvedenými články Listiny a Úmluvy, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy by byl porušen, pokud by bylo uloženo dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo pokud je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).
V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy. K porušení čl. 11 odst. 5 Listiny tudíž nedošlo.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny
Stěžovatel namítl především nedostatky v průběhu dokazování v řízení před správním soudem a - jak bylo výše uvedeno - tvrdil, že žádný z rozhodujících orgánů se dostatečně nevypořádal s jím předloženými důkazy, zejména smlouvou o půjčce, v důsledku čehož lze napadená rozhodnutí hodnotit jako nepřezkoumatelná. Jinak řečeno, řízení před obecnými soudy prý nebylo spravedlivé, neboť bylo nesprávně postupováno při dokazování a hodnocení důkazů.
Dle přesvědčení Ústavního soudu výše uvedené tvrzení stěžovatele neodpovídá obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a je zjevně neopodstatněné.
Správní soud dostatečně posoudil veškeré žalobní body a ve svém rozsudku podrobně a zcela srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.
Správní i kasační soud svá rozhodnutí přijaly v rámci řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených správním soudem a kasačním soudem v napadených rozhodnutích, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu