ECLI:CZ:US:2013:3.US.3049.12.1
sp. zn. III. ÚS 3049/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Františka Fajmona, zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou v Brně, Pekařská 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. prosince 2011 č. j. 24 C 60/2010-17 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2012 č. j. 1 Co 25/2012-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Argumentace stěžovatele
1. Dne 10. 8. 2012 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále byl podle jeho názoru zřejmě porušen čl. 37 odst. 3 Listiny ohledně rovnosti účastníků řízení a konečně čl. 38 odst. 2 Listiny, aniž v posledním případě kromě citace tohoto ustanovení uvádí, v čem by porušení ústavně zaručeného práva mělo spočívat. V záhlaví svého návrhu a v plné moci stěžovatel uvádí kromě výše uvedených rozhodnutí též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012 č. j. 30 Cdo 1484/2012-36, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti stížností napadeným usnesením obou soudů. V petitu své ústavní stížnosti však zrušení tohoto usnesení nepožaduje a uvádí je v podstatě jen z toho důvodu, že tím dokládá zachování lhůty k podání ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal žalobou na ochranu osobnosti, aby Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky zaslala doporučený dopis "všem lékárnám okresu Vyškov na Moravě", ve kterém by bylo poukázáno na "rozšíření nepravdivé a zavádějící informace ohledně individuálního projednávání úhrady za léčivé prostředky". S ohledem na nedostatky ve vylíčení okolností a způsobu neoprávněného zásahu do práv žalobce (stěžovatele) jej požádal krajský soud o jejich upřesnění, a to včetně formulace petitu, aby výrok rozhodnutí mohl být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí. K odstranění vad však podle názoru soudu nedošlo. Proto byla žaloba usnesením odmítnuta. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci, který mu zčásti vyhověl, když změnil výrok rozhodnutí nalézacího soudu tak, že podání žalobce, kterým se domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, se "neodmítá". Další část výroku, kterým byla odmítnuta žaloba na ochranu osobnosti formou omluvy doporučeným dopisem zaslaným "všem lékárnám okresu Vyškov", byla odvolacím soudem potvrzena s poučením o možnosti podat dovolání. Této možnosti stěžovatel využil. Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že v této části se nejedná o věc po právní stránce zásadního významu, a dovolání zamítl. O zbylé části dovolání, která směřovala proti usnesení nalézacího soudu, Nejvyšší soud rozhodl tak, že řízení zastavil, neboť v tomto případě občanský soudní řád neumožňuje napadnout rozhodnutí prvoinstančního soudu. V otevřené lhůtě poté stěžovatel podal ústavní stížnost, v jejímž petitu navrhuje zrušení usnesení nalézacího a odvolacího soudu.
3. Podstata námitek stěžovatele spočívá v tom, že oba soudy posoudily v této části žaloby vady jeho podání jako podstatné (neoznačení konkrétních adresátů omluvného dopisu). Seznam lékáren okresu Vyškov je však podle něj žalované straně znám, takže se jedná o příliš formalistický přístup odvolacího soudu. Ten sice umožňuje pokračovat v řízení o peněžní náhradě, nikoli o omluvě, ačkoli se jedná o zásadní věc. Věc byla proto nesprávně posouzena a po stěžovateli se žádá odstranit vadu, aniž je toho objektivně schopen. Jiné relevantní skutečnosti z hlediska ochrany ústavnosti v řízení před Ústavním soudem stěžovatel neuvádí.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (datum podání 10. 8. 2012) s ohledem na ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno 25. 6. 2012. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud proto dále posoudil přípustnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zčásti nepřípustná, neboť v důsledku pozměňovacího výroku odvolacího soudu, v části týkající se peněžní náhrady, řízení dále pokračuje. V takovém případě je řízení před Ústavním soudem vyloučeno podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Na tomto základě posoudil Ústavní soud zbývající část ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden těmito úvahami.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze obecně namítá nedostatky v předchozím soudním řízení ohledně otázky, která se týkala toho, jak vymezil znění omluvného dopisu a jakým způsobem reagoval na výzvu krajského soudu. Zde Ústavní soud neshledal vytýkaný zásah do práva na soudní ochranu, jak toto základní právo v ústavní rovině zaručuje čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovateli bylo umožněno obrátit se na nestranný a nezávislý soud, který jeho žalobu posoudil, následně se pokusil odstranit nedostatky, které podle jeho právního názoru žaloba měla. Odvolací soud přijal odvolání stěžovatele, zčásti se ztotožnil se závěry stěžovatele a jeho odvolání vyhověl. V této části bylo navíc odvolání přezkoumáno Nejvyšším soudem, který dospěl k závěru, že podmínky pro jeho projednání podle občanského soudního řádu nejsou dány ani v rovině obyčejného procesního práva. Závěry odvolacího i dovolacího soudu se přitom pohybují v rámci zákonem předepsaných procesních pravidel a nijak extrémně nevybočují z ústavního rámce. Je povinností soudu a jeho kompetencí, aby posoudil, zda jeho rozhodnutí bude dostatečně určité, aby mohlo být případně vykonatelné a aby z jeho výroku bylo zcela jednoznačně seznatelné, jaká povinnost se žalované straně ukládá nikoli s ohledem na existenci adresátů označených jako "všechny lékárny", nýbrž těch, které mají vztah k předmětu řízení z hlediska tvrzeného zásahu. Konečně i sám stěžovatel uvádí, že je to objektivně nemožné, nepovažuje to však za podstatnou vadu jeho návrhu. Nic mu však nebránilo formulovat alternativní znění petitu jeho žaloby pro takový případ. Ústavní soud není další soudní instancí, která by o tom mohla rozhodovat. To, že stěžovatel v řízení částečně neuspěl, však není důvodem pro vyhovění jeho stížnosti. Právo na spravedlivý proces zajišťuje přístup k soudu podle zákona, který stanoví podmínky a podrobnosti soudního řízení (čl. 36 odst. 4 Listiny), nikoli úspěch v tomto řízení.
8. Žádná zásadní pochybení stran respektování ústavně zaručených práv a svobod tak nebyla zjištěna. Proto Ústavní soud v této části posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání usnesením odmítl. Jak již bylo uvedeno, ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti neukončenému řízení ve věci peněžité náhrady za případný zásah do osobnostních práv stěžovatele, byla odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 věta první zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu