ECLI:CZ:US:2013:3.US.3092.13.1
sp. zn. III. ÚS 3092/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Česká televize, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, zastoupeného JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, směřující proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 8. 2013 č. j. 110 C 8/2013-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Chrudimi uložil Jaroslavě Doležalové zaplatit stěžovatelce 1 890 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaná jako poplatník televizního poplatku nedostála své zákonné povinnosti zaplatit televizní poplatek za období květen 2011 až srpen 2012; o nákladech řízení pak soud rozhodl tak, že žalovaná je povinna stěžovatelce uhradit 1 000 Kč, což odůvodnil poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 (vydaným rovněž v její věci) - k podpoře užití §150 o. s. ř. - a stěžovatelce přiznal náhradu pouze ve výši zaplaceného soudního poplatku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; činí tak oponenturou zmíněnému nálezu Ústavního soudu (pakliže v něm "poměrně velmi extenzivním výkladem dovodil obdobné postavení ČT jako je postavení orgánů státní moci, či organizace hospodařící se státním rozpočtem či na něj navázané s tím, že na ni lze s těmito klást srovnatelné nároky") a má za to, že se jím odchýlil od jiných rozhodnutí, jmenovitě sp. zn. II. ÚS 1588/12 a sp. zn. II. ÚS 2104/12. Stěžovatelka ve světle ve stížnosti předestřených argumentů setrvává v názoru, že i "při respektování závěrů nálezu ÚS lze dospět k závěru, že až na výjimky ... je přiznání nákladů řízení ČT za zastupování advokátem účelné, oprávněné a efektivní ...", a proto ze strany soudu šlo o "takové procesní pochybení ..., že jej vede k závěru, že proces byl jako celek nespravedlivý".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud též opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
V rozhodném nálezu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 Ústavní soud z podrobně rozvedených důvodů, jež jsou stěžovatelce známy, dospěl k závěru, že "při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé - jako dominantní kritérium - akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí proto - podle názoru I. senátu Ústavního soudu - jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení České televize jako takové. První senát Ústavního soudu se ztotožňuje se závěrem obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12, že činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci. Nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci". Na tomto základě Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2012, č. j. 71 Co 105/2012-50, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým zastavil řízení a žalované uložil zaplatit žalobci České televizi náklady řízení, jež vynaložila mimo jiné i na zastoupení advokátem.
Je evidentní, že tyto závěry se věcně uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány i osoby zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Je současně zjevné, že právě ony se staly určujícími; rozhodl-li soud v souladu s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu, je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.
Lze již jen dodat, že co do posouzení podmínek aplikace §150 o. s. ř. dává Ústavní soud konstantně najevo, že v konkrétní věci jde zásadně o záležitost obecného soudu; pouhá skutečnost, že soud shledal důvody pro jeho aplikaci, není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07). Tak tomu je i v nyní posuzované věci, když důvody pro užití tohoto ustanovení soud (ve smyslu ústavněprávní reflexe) adekvátně zdůvodnil.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu