ECLI:CZ:US:2013:3.US.311.12.1
sp. zn. III. ÚS 311/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Hrušky, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2011 č. j. 27 C 95/2002-52 a proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011 č. j. 14 Co 435/2011-63 a 14 Co 454/2011, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud, pro porušení jeho práva na ochranu domovní svobody, zakotveného v článku 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zrušil v záhlaví označené výroky usnesení obecných soudů, a dále aby "nařídil zničení všech fotografií, které byly pořízeny při znaleckém ohledání".
K zásahu do jeho základního práva mělo dojít tím, že mu nalézací soud v občanskoprávním sporu uložil pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč za zmaření prohlídky jeho bytu znalcem a dále mu uložil povinnost umožnit prohlídku bytu znalci v soudem určeném termínu a tím, že odvolací soud takové rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel vznáší též další výhrady k průběhu prohlídky jeho bytu znalci, zejména k tomu, že byl donucován se jí zúčastnit, že přítomnost při ní byla umožněna též protistraně ve sporu a že znalci pořizovali fotografie interiéru jeho bytu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 1 probíhá pod sp. zn. 27 C 95/2002 občanskoprávní spor mezi žalobcem Ondřejem Vorlíčkem jako pronajímatelem bytu a žalovaným (stěžovatelem) jako nájemcem bytu. Jak se podává ze spisu, občanskoprávní řízení trvá již bezmála 10 let, mj. též pro obstrukční praktiky žalovaného. Spor byl vyvolán tím, že pronajímatel hodlal v bytě vyměnit stávající plynové vytápění za vytápění elektrické, s čímž nájemce nesouhlasil. K posouzení technického stavu vytápění navrhl pronajímatel vypracování znaleckého posudku, avšak nájemce odmítl umožnit znalcům vstup do bytu. Poté podal žalobce návrh, aby soud nahradil souhlas nájemce ke vstupu znalců do bytu soudním rozhodnutím, čemuž soud rozhodnutím ze dne 19. 8. 2011 vyhověl, stanovil termíny prohlídky na den 8. 9. 2011 nebo 13. 9. 2011 a účastníkům uložil, aby se znalci spolupracovali a umožnili jim prohlídku bytu. Tomuto příkazu však žalovaný nevyhověl, sdělil, že "s prohlídkou bytu v původně stanoveném rozpětí nadále nepočítá" a navrhl jiné pozdější termíny.
Jednání žalovaného posoudil nalézací soud jako opakované zmaření soudem nařízené prohlídky bytu a s odkazem na ust. §53 odst. 1, 2 o. s. ř. výrokem I usnesení ze dne 17. 10. 2011 č. j. 27 C 95/2002-52 uložil žalovanému pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč. Výrokem II téhož usnesení mu dále uložil povinnost umožnit prohlídku bytu znalci v soudem určeném dalším termínu 28. 11. 2011.
Proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalovaný odvolání, o němž Městský soud v Praze výrokem II usnesení ze dne 15. 12. 2011 č. j. 14 Co 435/2011-63 a 14 Co 454/2011 rozhodl tak, že odvoláním napadené rozhodnutí podle §219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správné.
Tato v předchozích dvou odstavcích uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel, kromě zásadní námitky, že totiž rozhodnutí obecných soudů prý porušují jeho základní právo na ochranu domovní svobody, zakotvené v článku 12 Listiny, namítá také dotčení práva na osobní svobodu a svobodu pohybu. Soudí totiž, že stanovení termínu k umožnění prohlídky "se v podstatě rovná bezdůvodnému dvoudennímu domácímu vězení" a že je mu tím "bráněno chodit během stanoveného časového rozpětí na záchod", kde "není slyšet zvonek od domovních dveří".
K tomu chce Ústavní soud toliko obiter dictum poznamenat, že takovýto způsob stěžovatelovy argumentace pokládá za zcela nepřípadný a znevažující institut ústavní stížnosti. Je politováníhodný tím spíše, že stěžovatel sám je právník a advokát, byť s pozastaveným výkonem advokacie.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že z principu subsidiarity ústavní stížnosti a jejího chápání jako prostředku ultima ratio mj. vyplývá, že tento krajní instrument má zásadně sloužit k nápravě pravomocných rozhodnutí, která již nelze napravit jinými opravnými prostředky. Ústavněprávnímu přezkumu lze tedy zpravidla podrobit až konečná meritorní rozhodnutí.
Jen zcela výjimečně podrobuje Ústavní soud své kontrole procesní rozhodnutí vydaná v průběhu řízení před obecnými soudy, mezi něž patří též uložení pořádkové pokuty. Důvodem takové výjimky by mohl být např. závažný zásah do základních svobod nebo jiná excesivní porušení základních lidských práv ze strany orgánů veřejné moci. V posuzovaném případě však žádný takový důvod k zásahu Ústavního soudu shledán nebyl.
Pokud by uložení peněžní pořádkové pokuty mělo být posuzováno jako zásah do majetkových práv stěžovatele, bylo by třeba dojít k závěru, že přezkum uložení sankce ve výši 5.000,- Kč se vymyká účelu ústavněprávní kontroly. Lze poukázat na klasickou právní zásadu minima non curat praetor, jejímž smyslem je mj. chránit vrcholné státní orgány, mezi něž patří též Ústavní soud, před využíváním jejich kapacity, primárně určené k plnění významnějších úkolů (viz články 83 a 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), k řešení malicherných sporů.
Jako zjevně liché shledal Ústavní soud rovněž stěžovatelovy úvahy o tom, že rozhodnutím obecných soudů údajně došlo k porušení jako základního práva na ochranu domovní svobody, osobní svobody a svobody pohybu.
Mají-li soudy plnit svou Ústavou přikázanou povinnost, "aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům" (viz čl. 90 Ústavy), musí být nezbytně nadány pravomocí přikazovat účastníkům soudního řízení plnit zákonné soudní pokyny a vynucovat jejich plnění. Bez takového oprávnění by řádné vedení soudního sporu nebylo vůbec myslitelné. Mezi takové přípustné postupy patří mj. též právo soudu uložit účastníkovi občanskoprávního sporu, "aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba" (§127 odst. 4 o. s. ř.). Ustanovení §53 odst. 1 o. s. ř. poskytuje předsedovi senátu právo uložit pořádkovou pokutu do výše 50.000 Kč "tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že... neuposlechne příkazu soudu".
V posuzované věci se obecné soudy při aplikaci citovaných zákonných ustanovení nedopustily žádného protiústavního excesu. Rozhodnutí obecných soudů jsou důkladně, logicky přesvědčivě a věcně správně odůvodněna. Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako rozhodnutí svévolná, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
K požadavku, vyslovenému v petitu ústavní stížnosti, aby ústavní soud "nařídil zničení všech fotografií, které byly pořízeny při znaleckém ohledání", lze poznamenat, že k žádnému takovému nařízení není důvod. Postup znalců, včetně pořízení fotografické dokumentace, jako součásti znaleckého posudku, byl souladný s pokyny soudu a zákon jím nebyl porušen; tím spíše jej nelze hodnotit jako postup protiústavní.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 8. 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu