ECLI:CZ:US:2013:3.US.3124.12.1
sp. zn. III. ÚS 3124/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. července 2012 sp. zn. 28 C 238/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou včas podanou a přípustnou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým tento soud nepřipustil změnu žalobního petitu v projednávané věci. Stěžovatel namítá, že předmětné usnesení bylo pouze ústně vyhlášeno při jednání před tímto soudem dne 24. července 2012, nebylo písemně vyhotoveno ani odůvodněno, čímž bylo podle jeho názoru porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, domáhá se žalobou náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného před Městským soudem v Praze. O nároku na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. listopadu 2009 č. j. 28 C 238/2007-159 tak, že stěžovateli byla přisouzena částka 15 000 Kč, a "co do zbytku" byla žaloba zamítnuta. V této části výroku byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 29 Co 92/2010-185. Následně byly oba rozsudky v zamítavých výrocích a ve výrocích o nákladech řízení zrušeny Nejvyšším soudem ze dne 21. března 2012 č. j. 30 Cdo 2486/2011-227 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak zůstala částka 135 000 Kč. Stěžovatel poté jednak vzal žalobu částečně zpět (nárok ve výši 88 200 Kč byl uznán mimosoudně), jednak ji ve zbývající části nároku rozšířil o žalobu o úroky z prodlení, o které se po rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 238/2007-159 nadále vede řízení, a to tak, že se kromě jistiny domáhá zaplacení úroku z prodlení z částky 135 000 Kč, a to z částky 88 200 Kč za dobu od 7. října 2007 do 30. května 2012 a z částky 46 800 Kč za dobu od 7. října 2007 do zaplacení. Stěžovatel následně, a to i s ohledem na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu pro posuzování těchto nároků (R 58/2011-10) a s ohledem na to, že nejde o uplatnění nového nároku, ale o jeho příslušenství (ohledně něhož není zapotřebí provádět další nové důkazy), navrhl, aby soud připustil rozšíření žaloby o uvedené úroky z prodlení. Obvodní soud pro Prahu 5, jak bylo výše uvedeno, však tomuto návrhu nevyhověl, navíc své usnesení neodůvodnil a stěžovateli nedoručil; pouze je ústně vyhlásil při jednání dne 24. července 2012. Stěžovatel požádal o kopii protokolu z jednání, kde je předmětné usnesení zachyceno, do doby podání ústavní stížnosti ji ale neobdržel. V tom všem stěžovatel spatřuje výše specifikovaný zásah do svých základních práv.
3. Ústavní soud se stejnou věcí zabýval v usnesení ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 3132/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde jiný stěžovatel cestou ústavní stížnosti brojil proti tomu, že totéž usnesení, kterým soud nepřipustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o úroky z prodlení z žalované částky, bylo zachyceno toliko v protokolu z jednání, resp. nebylo odůvodněno, písemně vyhotoveno a jemu doručeno. Ústavní soud tehdy konstatoval, že dané usnesení sice odůvodněno být mělo, na straně druhé vzal v úvahu, že ne každá nezákonnost zakládá porušení ústavně zaručených práv, a není tedy vždy důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem, načež vyvodil, že právě o takový stav se jedná v posuzovaném případě, neboť při neprodleném uplatnění žaloby na zaplacení příslušenství pohledávky, z hlediska zachování příslušných zákonných lhůt, bylo možné dosáhnout téhož jako změnou žaloby.
4. Ani v nyní souzené věci pak Ústavní soud neshledal, že by namítaný zásah dosahoval takové intenzity a měl by pro procesní postavení stěžovatele takové důsledky, které by bylo možno označit za natolik závažné, že by znamenaly znemožnění práva na přístup k soudu a na účinnou ochranu práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1, popř. dalších souvisejících ustanovení Listiny. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu