ECLI:CZ:US:2013:3.US.3134.12.1
sp. zn. III. ÚS 3134/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Tkadlece, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2012 č. j. 3 Ans 1/2012-19 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011 č. j. 10 A 220/2010-174 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu proti nečinnosti žalovaného Ministerstva vnitra, jíž se stěžovatel domáhal, aby "žalovanému byla uložena povinnost, aby rozhodl o žádosti žalobce o řádné úřední přidělení rodného čísla občana ČR ze dne 5. 5. 2010, vedené u žalovaného pod čj. MV-48165-2/SC-2010", a současně odmítl žalobu na ochranu před tvrzeným nezákonným zásahem správního orgánu, aby bylo žalovanému "zakázáno, aby pokračoval v porušování práv žalobce uváděním nesprávného a nezákonného tvaru rodného čísla žalobce ve státem vedených registrech s koncovkou XXX, a aby mu bylo přikázáno, aby obnovil stav před nezákonným zásahem a nadále uváděl ve státem vedených registrech rodné číslo žalobce ve správném tvaru XXXXXX/YYY".
Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal.
Z podrobně rozvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud správným rozhodnutí v části žaloby proti nečinnosti správního orgánu, neboť správní řízení o přidělení rodného čísla i o jeho změně jsou řízení, která lze zahájit výlučně z moci úřední. Jelikož pak není dán ani legitimní zájem, aby zahájení takového správního řízení bylo vynutitelné vnějším podnětem, není důvod podateli takového podnětu poskytnout soudní ochranu. Jinak při vyřízení podnětu stěžovatele bylo postupováno v souladu s ustanovením §42 správního řádu.
Co do odmítnutí žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je správný úsudek, že žaloba byla podána po uplynutí lhůt dle §84 odst. 1 s. ř. s., jestliže stěžovatel o skutečnostech, v nichž nyní spatřuje nezákonný zásah, nepochybně věděl již v roce 2003. Stěžovateli též soud vysvětlil, proč nelze za rozhodný okamžik pro běh lhůty považovat okamžik doručení přípisu žalovaného (dne 9. 6. 2010), a že pro její počátek není rozhodné, zda nezákonný zásah přetrvává. Nejvyšší správní soud konečně odmítl i námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tato rozhodnutí správních soudů zrušil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem, že správní orgán postupoval "zasláním jakéhosi přípisu" v souladu s ustanovením §42 správního řádu, když výslovný "postoj", jak bylo s podnětem naloženo, přípis zjevně neobsahoval. Tvrdí, že jednal v souladu se zákonem, když podal žádost, o níž měl správní orgán rozhodnout, a tím, že tak neučinil, postupoval zcela účelově, neboť nechtěl "připustit zahájení správního řízení". Stěžovatel oponuje též závěru, že o skutečnostech, v nichž spatřuje nezákonný zásah, věděl již v r. 2003, a oproti tomu tvrdí, že ustanovení §84 s. ř. s. nelze užít v případě, kdy nezákonný zásah správního orgánu stále trvá. Odkaz soudů na předchozí soudní rozhodnutí, týkající se jeho osoby a "problematiky jeho rodného čísla", považuje za nepřípustný a bránící jeho přístupu ke spravedlnosti, neboť z "takových vyjádření plyne, že soudy jsou již dopředu rozhodnuty a ... neberou v potaz ... (často nové) předložené argumenty".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudnímu řízení správnímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel směřuje svoji kritiku do řízení soudního správního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno. Proto nadále - nepřichází-li v úvahu přímý zásah jiného ústavně zaručeného práva - nemůže jít o nic více, než o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí městského soudu mu byla k dispozici kasační stížnost, kterou využil, přičemž je zjevné, že se oba správní soudy s jeho námitkami též věcně zabývaly. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje povýtce pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů soudů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli správních soudů nespatřuje; byl dosažen na základě řádné (srozumitelné a logické) argumentace, která je i věcně obhajitelná.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu