ECLI:CZ:US:2013:3.US.3136.12.1
sp. zn. III. ÚS 3136/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Bořila, zastoupeného Mgr. et Bc. Peterem Mrázikem, advokátem, se sídlem Mendlovo nám. 2a, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2012, č. j. 17 Co 154/2012-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. června 2012, č. j. 17 Co 154/2012-81, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. října 2011, č. j. 6 C 99/2010-48, jímž byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 100.000 Kč s úrokem z prodlení z titulu smluvní pokuty sjednané účastníky pro případ nesplnění závazku žalovaného ze smlouvy o půjčce. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 50% půjčené částky nemusí svědčit pro závěr o její nepřiměřenosti. Podle názoru odvolacího soudu nedošlo k přezajištění pohledávky žalobce, a to ani v situaci, kdy byla půjčka zajištěna směnkou a byl dohodnut kapitalizovaný úrok a sjednána možnost vymáhat náhradu škody.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné vyhodnocení skutkového stavu a nesprávné vyložení smluvní pokuty pohledem korektivu dobrých mravů ve smyslu §3 občanského zákoníku, jež se následně promítlo i do nesprávných právních závěrů. Dále odvolacímu soudu vytýká vadné odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel nejprve stručně rekapituluje skutkový stav a rozhodnutí obecných soudů. Vyslovuje přesvědčení, že smluvní pokuta ve výši 50% z jistiny u půjčky trvající 1 měsíc je v rozporu s dobrými mravy a proto by měla být neplatná pro rozpor se zákonem. Soudu dále vytýká, že nehodnotil rovně argumenty obou stran a nezkoumal okolnosti uzavření smlouvy. Rovněž vypočítává, jaké skutkové okolnosti odvolací soud nezohlednil, třebaže byly podle názoru stěžovatele pro danou věc významné (např. délka půjčky, možnost vzniku škody na straně žalobce atd.).
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti se týkaly především zjišťování skutkových okolností a jejich následného vyhodnocení a právního posouzení. Stěžovatel namítá, že soud měl hodnotit tato skutková zjištění (okolnosti uzavření smlouvy o půjčce, otázku zajištění půjčky, výpověď otce žalobce) jinak, a to v jeho prospěch. Skutečnost, že skutkové okolnosti hodnotil v jeho neprospěch, pak měla vést soud k nesprávnému právnímu závěru o souladu smluvní pokuty s dobrými mravy. Stěžovatel tak svou ústavní stížností pouze polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Navíc svoji argumentaci neposunuje do ústavněprávní roviny, když se omezuje pouze na polemiku se závěrem o tom, že smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy a na argumentaci ohledně výše smluvní pokuty. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Odvolací soud se argumentací stěžovatele řádně zabýval a své závěry, vedoucí k uložení povinnosti uhradit smluvní pokutu ve výši požadované žalobcem logicky a srozumitelně zdůvodnil. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senát