ECLI:CZ:US:2013:3.US.3148.13.1
sp. zn. III. ÚS 3148/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jan Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. W., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Dvořákova 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 6 Tdo 709/2013-38 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2013 č. j. 6 To 74/2012-645, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2012 sp. zn. 49 T 5/2012 uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a podle §140 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, a to zejména ohledně okolností vzniku konfliktu a jeho průběhu, přičemž vycházely "z kompilátu různých verzí poškozeného" a pominuly "bodnou ránu", kterou utrpěl on sám. Vrchní soud v Olomouci se nezabýval věcnou správností skutkových zjištění krajského soudu, jak mu ukládá trestní řád, nýbrž se v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení omezil na konstatování, že "hodnocení provedených důkazů", provedené nalézacím soudem, není "v extrémním rozporu s jejich obsahem". Stěžovatel též vytýká neurčitost a nesprávnost formulace skutkové věty, neboť odvolací soud do ní též zahrnul konstatování ohledně použití "kuchyňského nože" k útoku proti tělesné integritě poškozeného, ačkoli v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odpovídající zjištění nelze spolehlivě dovodit. Stěžovatel má za to, že obecné soudy opomenuly závěry znalců, podle nichž se nelze jednoznačně vyjádřit k mechanismu zlomení lebky, resp. zda tomuto zranění došlo následkem pádu či zasažení konkrétním předmětem. Tento předmět navíc obecné soudy v rozporu s technickou normou (ČSN 49 0002) označovaly za hranol, a nikoliv lištu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Rozhodující soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Obecné soudy zjištění učiněná z výpovědí poškozeného objektivizovaly tím, že je konfrontovaly se svědeckými výpověďmi a znaleckými posudky (z oboru zdravotnictví - odvětví soudní lékařství, resp. psychiatrie). Stěžovatelem oponovanou úvahou ohledně zasahování do hodnotící činnosti soudu prvního stupně odvolací soud zjevně jen zdůraznil zásadu bezprostřednosti řízení [srov. čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy a §2 odst. 11 a 12 tr. řádu]; z další argumentace Vrchního soudu v Olomouci, jakož i následné stěžovatelovy kritiky vtělené do ústavní stížnosti, pak vyplývá, že k porušení zásady dvouinstančnosti řízení relevantně nedošlo. Odvolací soud ve skutkové větě ponechal konstatování ohledně "nože" s tím, že byl při útoku "použit", což se - jak dovodil v odůvodnění svého rozsudku - podává zejména z místa jeho nálezu odpovídajícímu výpovědi poškozeného; podle tohoto soudu nebyla spolehlivě prokázána pouze okolnost, zda stěžovatel použil nůž přímo k útoku proti tělesné integritě poškozeného (poškozený se zmínil o "pořezané ruce") nebo toliko k výhrůžce na počátku inkriminovaného skutku. Stěžovatel se v ústavní stížnosti nevymezuje proti konstatování odvolacího soudu, že nebylo zpochybněno, že by k pádu poškozeného, který by měl vést ke zhmoždění mozku, nedošlo v rámci jím vedeného fyzického útoku. Ústavněprávní relevance stěžovatelovy kritiky označení konkretizovaného předmětu za "hranol" je očividně nulová.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu