ECLI:CZ:US:2013:3.US.3149.12.1
sp. zn. III. ÚS 3149/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Chládkové, zastoupené JUDr. Davidem Koderou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karmelitská 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012 č. j. 72 Co 472/2011-171 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. července 2011 č. j. 30 C 209/2008-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou proti společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se stěžovatelka domáhala zaplacení 2 370 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, jež jí vznikla při dopravní nehodě dne 23. 12. 2006; poté, co žalovaná dobrovolně zčásti stěžovatelce plnila (na bolestném 272.640 Kč a na ztížení společenského uplatnění 255.000 Kč), obvodní soud zavázal žalovanou zaplatit stěžovatelce na ztížení společenského uplatnění částku ve výši 48 600 Kč a ve zbylé části žalobu zamítl; též ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud toto rozhodnutí ve výroku o věci samé potvrdil.
Rozhodné závěry obou soudů jsou stěžovatelce známy, pročež je netřeba rekapitulovat.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení před oběma soudy jí bylo odňato právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť soudy neprovedly úplné dokazování, jestliže - zejména - neakceptovaly její návrh na provedení revizního znaleckého posudku, a na základě takto neúplně zjištěného skutkového stavu nesprávně "neshledaly ... celkové poškození zdravotního stavu ... jako zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka své námitky identifikuje výlučně s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti meritorního rozhodnutí soudu a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což jak bylo právě řečeno - mu nepřísluší.
Je namístě především zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění. Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až mimořádný stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického či logického omylu (z provedených důkazů nikterak nevyplývají), či v případě tzv. opomenutých důkazů; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho obecným soudům však v této věci relevantně vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o rozsahu škody na zdraví stěžovatelky jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatelka toliko na úrovni podústavního práva odporuje, resp. oponuje hodnocení důkazů, které obecné soudy provedly, případně váze, jíž jim přičítaly.
Lze proto jen doplnit, že Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že při zvažování oprávněnosti nároků vycházejících z ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. záleží vždy na okolnostech konkrétního případu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 72/12), přičemž z hlediska ochrany ústavnosti jde o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2955/10). Obecným soudům je k dispozici široký prostor pro individuální uvážení, jenž naopak možnosti přezkumu ústavněprávního logicky významně zužuje; to pak nalézá výrazu v úsudku, že relevantní je v něm až výkladový nebo aplikační exces či svévole, což v dané věci spatřovat nelze.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu