ECLI:CZ:US:2013:3.US.316.13.1
sp. zn. III. ÚS 316/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jana Vindušky, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou se sídlem Dvouletky 145/2690, 100 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 32 Cdo 2250/2011-587, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2011 č. j. 11 Cmo 284/2010-551 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. června 2010 č. j. 38 Cm 306/2007-512, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas a ve shodě s podmínkami a předpoklady stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11, odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v řízení proti žalované Jablonecké teplárenské a realitní, a. s. o zaplacení částky 26 471 620,50 Kč s příslušenstvím částečně vyhověl žalobě stěžovatele a uložil žalované společnosti povinnosti zaplatit stěžovateli částku 3 503 844,50 Kč s příslušenstvím vyčísleným ve výroku I rozsudku a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná částka je obvyklou cenou za zbytek těžkého topného oleje (dále jen "TTO") uskladněného ke dni ukončení nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení ve čtyřech zásobních nádržích, které si stěžovatel pronajal od žalované. Ta se podle podmínek sjednané nájemní smlouvy zavázala v případě ukončení nájemní smlouvy od stěžovatele odkoupit zbytek uskladněného TTO za obvyklou cenu, kterou však po jejím vyúčtování a výzvě k zaplacení vedlejší účastnice řízení stěžovateli neuhradila.
Podle zjištění soudu prvního stupně byla ohledně vyhovujícího výroku žaloba podána po právu, v případě zamítavého výroku bylo prokázáno, že za vedlejší účastnici řízení se souhlasem stěžovatele částečně plnila mateřská společnost vedlejší účastnice, společnost MVV Energie CZ s. r. o. a stěžovatel byl povinen toto plnění od třetí osoby přijmout, neboť plnění nebylo vázáno na osobní vlastnosti dlužníka.
Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odůvodnění na ně jako na správné a úplné v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal a zdůraznil, že platbu uhrazenou za vedlejší účastnici třetí osobou nebyl stěžovatel oprávněn použít na jiné účely.
Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel v dovolání žádnou otázku o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé nevymezil a jím uplatněné námitky podle jejich obsahu naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání v předmětné věci založit nemůže.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť obecné soudy neprovedly některé z důkazů navržených stěžovatelem a věc i nesprávně právně posoudily. Podle názoru stěžovatele v projednávané věci jde o zjevně nesprávné rozhodnutí, neboť obecné soudy údajně nesprávně vyložily a aplikovaly normy tzv. jednoduchého práva.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval a nevypořádal s otázkami zásadního právního významu, na které ve svém dovolání poukázal, přičemž nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že svým podáním ze dne 2. 1. 2012 jen doplnil dovolání o další dovolací důvody, což mu neumožňuje lhůta k podání dovolání, a proto se jeho obsahem odmítl zabývat. Tento přístup dovolacího soudu považuje stěžovatel za odmítnutí spravedlnosti. Stěžovatel tvrdí, že dovolání mělo být posouzeno dovolacím soudem jako přípustné, neboť obsahovalo vymezení několika otázek po právní stránce zásadně právně významných.
II.
Po zvážení námitek stěžovatele a s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud mohl zvažovat výhradně tvrzenou protiústavnost napadených rozhodnutí a řízení, která jim předcházela, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obou obecných soudů. Stěžovatel namítá neúplně zjištěný skutkový stav projednávané věci (neprovedení výslechu stěžovatelem navržených svědků Ing. Vobořila, L. Pletichy a Friče z důvodu nadbytečnosti a nepředložení originálu zápisu z jednání představenstva žalované společnosti ze dne 15. 1. 2007) ohledně otázky, zda věděl, že třetí osoba plní dluh za žalovanou, a že s tím žalovaná souhlasí. Stejné stěžovatelovy námitky byly obsaženy i v jeho dovolání.
K argumentaci stěžovatele je třeba připomenout, že soudy v projednávané věci správně aplikovaly a vyložily ustanovení §332 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které ukládá věřiteli povinnost přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí, jsou-li splněny podmínky vyžadované citovaným ustanovením (tj. jde-li o plnění závazku, které není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka). Souhlas věřitele s plněním závazku nabídnutého třetí osobou se nevyžaduje.
K prokázání ve věci relevantních skutečností, tedy že třetí osoba - MVV Energie CZ s. r. o. - uhradila za vedlejší účastnici její dluh a že o této skutečnosti stěžovatele informovala svými dopisy, bylo vedeno poměrně obsáhlé dokazování před soudem prvního stupně. O záměrech společnosti zaplatit dluh za vedlejší účastnici byl ostatně stěžovatel informován již v prosinci roku 2006 v rámci probíhajících smírčích jednání.
Souhlas žalované společnosti jako dlužníka s plněním jejího dluhu společností MVV Energie CZ s. r. o. vyplýval z důkazu zápisem č. 85/2007 z jednání představenstva žalované společnosti dne 15. 1. 2007, tedy před splněním dluhu. Odvolací soud k námitkám stěžovatele uvedl, že podmínky ustanovení §332 odst. 1 obch. zák. byly v projednávané věci splněny, stěžovatel proto nebyl oprávněn použít zaslanou platbu na jiné účely.
Nad rámec výše uvedených závěrů je možné odkázat i na názor odborné literatury k otázce formy souhlasu dlužníka s plněním třetí osobou, která uvádí, že pro absenci konkrétního vymezení formy souhlasu je možné dovodit, že souhlas může být ústní či dokonce konkludentní (k tomu viz unesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1454/2010).
Ústavní soud se rovněž neztotožnil s názorem stěžovatele o porušení jeho procesních práv spočívajícím v údajně neúplném poučení žalované v řízení před obecnými soudy ve smyslu ustanovení §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud se k otázce, jestli pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je určující jen existence judikaturního "přesahu", tj. zobecnitelnosti pro určenou třídu obdobných případů, anebo zda je dán i "významem" pro danou věc samotnou, vyjádřil v usnesení ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR 66/2011 tak, že "... má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. k tomu v literatuře např. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1884 až 1887, zejména pak pasáž ze str. 1885). Podstatné naopak je, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu". Publikací tohoto rozhodnutí se judikatura dovolacího soudu zcela přizpůsobila požadavkům plynoucím z judikatury Ústavního soudu.
V projednávaném případě dovolací soud konstatoval, že stěžovatel v dovolání zpochybňoval svoji vědomost o tom, že třetí osoba plní dluh za žalovanou a že s tím žalovaná souhlasí, tím však naplnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který stěžovatel u dovolání přípustného jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici. V tomto smyslu lze uzavřít, že stěžovatel jen nesouhlasem s hodnocením důkazů obecnými soudy neotevřel dovolacímu soudu možnost postupu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. V tomto smyslu stěžovatel argumentuje i v projednávané ústavní stížnosti (posouzení a zhodnocení obsahu dopisu společnosti MVV Energie CZ s. r. o. nepochybně za otázku zásadně právně významnou pro rozhodnutí odvolacího soudu považovat nelze).
Tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k dovolacímu soudu proto Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným. Dovolací soud své závěry o nepřípustnosti dovolání stěžovatele bez příznaků svévole jasně a srozumitelně odůvodnil.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu