ECLI:CZ:US:2013:3.US.3162.12.1
sp. zn. III. ÚS 3162/12
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 24. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 ve věci ústavní stížnosti Generali Pojišťovny, a. s., IČ: 618 59 869, se sídlem Bělehradská 132, 120 84 Praha 2, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Za Poříčskou branou 12, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. dubna 2012 č. j. 69 Co 131/2012-78, jímž byl mimo jiné změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba, jíž se stěžovatelka z titulu pojistné události domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 027 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, zamítá, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a dále 1. Okresního soudu v Olomouci a 2. Rostislava Fraita, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. dubna 2012 č. j. 69 Co 131/2012-78 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. srpna 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. dubna 2012 č. j. 69 Co 131/2012-78, a to pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 211/2011. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a dále Okresního soudu v Olomouci a Rostislava Fraita jako vedlejších účastníků řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník 1) ze dne 14. listopadu 2011 č. j. 21 C 211/2011-46 byla žalovanému Rostislavu Fraitovi (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník 2) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) částku 22 027 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I); v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zákonného úroku z prodlení z částky 22 027 Kč za dobu od 12. října 2009 do 3. září 2011, byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem II) a dále bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 310,10 Kč (výrok pod bodem III). Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. dubna 2012 č. j. 69 Co 131/2012-78 byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2011 č. j. 21 C 211/2011-46 vyjma výroku pod bodem II změněn tak, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 027 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá (výrok pod bodem I). Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 14 340 Kč (výrok pod bodem II) a žalobkyni byla dále uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 15 080 Kč (výrok pod bodem III).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil její základní právo tím, že nesprávně a bez řádného odůvodnění v její neprospěch aplikoval hmotněprávní předpis. Extenzivním výkladem právní normy tak došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jakož i zásady jistoty občanskoprávních vztahů.
Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, jak jej učinil odvolací soud, který nepovažuje za bezdůvodné nesplnění povinnosti vyplývající z §8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., pokud žalovaný nesdělil stěžovatelce skutkový stav týkající se předmětné pojistné události, tedy nesdělil identifikační údaje o řidiči vozidla a nepředložil příslušné doklady, neboť tím prý využil svého ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 37 Listiny.
Stěžovatelka poukazuje na to, že již ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v rámci trestního řízení vedeného proti žalovanému, je naprosto zřejmé, že žalovaný využil svého práva nevypovídat naprosto účelově, neboť ani neuváděl, ani nijak neprokazoval skutečnost, že byl v době dopravní nehody na jiném konkrétním místě apod. V praxi by tak mohlo docházet k tomu, že zákonná úprava obsažená v §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. by byla ze strany pojištěných, resp. viníků dopravních nehod vždy obcházena s tím, že tyto osoby by odmítaly pojistiteli sdělit osobu řidiče s odkazem na čl. 37 Listiny.
III.
Vedlejší účastník ad 2 Rostislav Frait ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 2. ledna 2013 uvedl, že ústavní stížnost neobsahuje žádné kvalifikované důvody, pro které by mohla být shledána vůbec projednatelnou, natož důvodnou. Stěžovatelka v rámci ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces a principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Ze samotného obsahu ústavní stížnosti však prý není zřejmé, v čem vlastně tvrzená porušení spatřuje. Tvrzená nesprávná aplikace hmotněprávního předpisu není sama o sobě porušením základních ústavních práv a svobod stěžovatelky, tím méně pak za situace, kdy stěžovatelka vůbec neuvádí ústavní rozměr takového porušení. Stěžovatelka v rámci své ústavní stížnosti pouze polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů a jejich právní interpretací, neboť nesouhlasí s právními závěry soudu odvolacího, a naopak poukazuje na odůvodnění (změněného) rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že krajský soud dospěl k jinému právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu než soud prvního stupně, nemůže být protiústavní. S ohledem na uvedené nepovažuje vedlejší účastník za potřebné se vyjadřovat k právním závěrům krajského soudu a jejich rozporování stěžovatelkou, přičemž jinak ale odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku a svou procesní argumentaci. Nelze též nevzít do úvahy výši hodnoty sporu (22 027 Kč), což činí věc téměř bagatelní. Ze všech výše uvedených důvodů proto vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Zaslané vyjádření vedlejšího účastníka ad 2 neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal účastníkům a vedlejšímu účastníkovi k replice.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ani Okresní soud v Olomouci se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřily.
IV.
Po shora rekapitulovaném průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů navrhovatele a účastníků řízení. S ohledem na ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu, ve znění jeho novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013, rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání. Na to, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti této novely bude Ústavní soud, pokud jde o procesní postupy, pokračovat dle nových pravidel, Ústavní soud upozornil všechny účastníky řízení a širokou veřejnost ve sdělení pléna ze dne 18. 12. 2012, které bylo vyhlášeno pod č. 469/2012 Sb. Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že v řízení neprováděl dokazování a vyšel toliko z obsahu spisu.
V.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
K takovému protiústavnímu excesu dojde např. tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), dostupný stejně jako další rozhodnutí zde citovaná též na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že do procesu rozhodování obecných soudů může zasáhnout, pokud by jimi provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V souzené věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v ustanovení §8 odst. 1 ani v jiném ustanovení zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2009, není výslovně stanovena povinnost pojištěného znát a sdělit pojistiteli skutečnosti potřebné k určení totožnosti řidiče. Dle názoru krajského soudu žalovaný jako pojištěný nesplnil nikoliv bezdůvodně svou povinnost uvedenou v citovaném ustanovení, tj. sdělit skutkový stav pojistné události, nýbrž takto využil svého ústavně zaručeného práva jako provozovatele vozidla odepřít sdělení identifikačních údajů o osobách blízkých, jež je chráněno čl. 37 Listiny. Žalovaného prý nelze nutit pod sankcí úhrady pojistného plnění pojišťovny podle ustanovení §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. k tomu, aby doznával svoji vinu na případně spáchaném přestupku. Odvolateli lze podle odvolacího soudu přisvědčit i potud, že právo žalobkyně na poskytnutí informací je relativizováno samotným zněním ustanovení §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2009, podle něhož vzniká pojistiteli právo požadovat po pojištěném náhradu plnění, pouze pokud pojištěný svou povinnost nesplní bezdůvodně. Ze strany žalobce se nejedná o absolutní právo, nýbrž toto právo je vázáno na splnění podmínky, že žalovaný neposkytl součinnost bezdůvodně.
S takovou interpretací zákonné normy Ústavní soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení, nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou škodu, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodní události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.
Dle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodní události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodní události postupovat v souladu s pokyny pojistitele. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení je pojištěný povinen pojistiteli bez zbytečného odkladu písemně sdělit, že a) bylo proti němu uplatněno právo na náhradu škody, a vyjádřit se k požadované náhradě a její výši, b) v souvislosti se škodní událostí bylo zahájeno správní nebo trestní řízení, a neprodleně informovat pojistitele o jeho průběhu a výsledku, c) poškozeným bylo uplatněno právo na náhradu škody u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, pokud se o této skutečnosti dozví.
V souladu s ustanovením §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle §8 odst. 1, 2 a 3 a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3.
Podle článku 37 odst. 1 Listiny může každý odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Právo odepřít výpověď, pokud by vypovídající vystavil sebe nebo osobu blízkou nebezpečí trestního postihu (ať již soudního, nebo správního), tj. právo neudávat sám sebe nebo osobu blízkou, je významným znakem právního státu. Konstatoval to i Ústavní soud, který uvedl, že právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob blízkých je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování, která má hluboký historický základ (zákaz nemo tenetur se ipsum accusare). Jde o zcela subjektivní, ústavně zaručené právo svědka, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak sám je cítí a vnímá; v tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém rozhodování omezován či dokonce ke složení svědecké výpovědi nucen [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006 (N 32/40 SbNU 265), sp. zn. II. ÚS 642/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 51/40 SbNU 497)]. Speciálním ustanovením v tomto kontextu je čl. 40 odst. 4 Listiny, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Speciálním proto, že se týká obviněného, ne kohokoliv, a zároveň obviněného, který dle trestního řádu povinnost vypovídat nemá (§33 odst. 1 tr. řádu), to na rozdíl např. od svědků, jichž se především čl. 37 odst. 1 Listiny dotýká.
Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že uplatnění práva odepřít výpověď s odvoláním se na osobu blízkou v souladu s čl. 37 odst. 1 Listiny je namístě pouze v rámci trestního či správního (přestupkového) řízení, ale nikoliv v rámci řízení občanskoprávního, ve kterém ve vzájemném vztahu vystupují subjekty, které mají rovné postavení.
Poskytnutí informací pojistiteli v souladu se zákonem či smluvním ujednáním účastníků nelze považovat za výpověď, která by mohla způsobit nebezpečí trestního stíhání osobě blízké, neboť pojistitel není státním orgánem, navíc důvodnost neposkytnutí informací je třeba posuzovat pouze ve vztahu k pojistiteli. Pojištěný není nucen, aby vypovídal v trestním či správním řízení. Odmítnutí splnění povinností dle §8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je tak nedůvodné.
V souladu s §8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodní události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, přičemž podle §10 odst. 1 písm. e) citovaného zákona má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle §8 odst. 1, 2 a 3 a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3. Odmítnutí uvedení skutkového stavu včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila, s odvoláním se na to, že v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídila osoba blízká dle čl. 37 odst. 1 Listiny, nelze považovat za důvodné odmítnutí splnění této povinnosti. Občanskoprávní důsledky plynoucí pro pojištěného z nesplnění jeho povinnosti informovat pojistitele o skutkovém stavu škodní události (včetně toho, kdo řídil vozidlo), musí nést sám pojištěný. Zásada rovnosti smluvních stran vylučuje, aby jedna ze smluvních stran byla privilegována tím, že nesplnění její smluvní informační povinnosti jí bude tolerováno s odkazem na princip nemo tenetur se ipsum accusare; takový postup by vedl ke znevýhodnění druhé smluvní strany.
V souzené věci tedy byl žalovaný jako pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit žalobkyni jako pojistiteli, že došlo ke škodní události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila. Pokud tuto svoji povinnost nesplnil bezdůvodně a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., vzniklo pojistiteli proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil.
Pokud pojištěný odmítne pojistiteli poskytnout požadované údaje ohledně skutkového stavu týkající se škodní události s odvoláním se na čl. 37 Listiny, je namístě, aby nesl občanskoprávní důsledky vyplývající z porušení této zákonné povinnosti a sám uhradil pojistiteli pojistné plnění. Princip nemo tenetur se v tomto občanskoprávním vztahu vůbec neuplatní.
Argumentace Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, že žalovaný jako pojištěný nesplnil nikoliv bezdůvodně svoji povinnost uvedenou v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., tj. sdělit skutkový stav pojistné události, nýbrž takto využil svého ústavně zaručeného práva odepřít sdělení identifikačních údajů o osobách blízkých, opírající se o čl. 37 Listiny, je extrémně vadná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu dle článku 36 Listiny.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 26. dubna 2012 č. j. 69 Co 131/2012-78 zrušil.