ECLI:CZ:US:2013:3.US.3189.12.1
sp. zn. III. ÚS 3189/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 518/2012-18 ze dne 24. května 2012, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 927/2011-82 ze dne 10. ledna 2012 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 T 152/2011-60 ze dne 3. listopadu 2011, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství se sídlem v Brně, Jezuitská ul. 4, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova ul. 2, a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova ul. 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, po odstranění vytčených vad, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §2 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 20. srpna 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. Stěžovatel spatřoval porušení celé řady svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, a práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod v tom, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací, kterou se bránil trestnímu stíhání s odůvodněním, že doručenka (dodejka) poštovní zásilky, jež mu byla doručována a měla obsahovat i výzvu k nástupu trestu odnětí svobody, neměla náležitosti stanovené příslušnými předpisy, výzva by tak nemohla vyvíjet stanovené právní účinky, a navíc se v zásilce předmětná výzva ani nenacházela, a proto se nemohl dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Namítal dále, že mu měl být ukládán trest podle "mírnějšího" trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění do 31. 12. 2009, a proto žádal zrušení napadených rozhodnutí.
II.
3. Ústavní soud konstatoval, že se rozhodné skutečnosti podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatel k návrhu připojil.
4. Stěžovatel, dle napadených rozhodnutí, v době ode dne 1. 1. 2009 do dne 10. 6. 2011 v Českých Budějovicích ani jinde se záměrem vyhnout se nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2006 č. j. 6 T 243/2005-326, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2007, č. j. 23 To 631/2007-384, který nabyl právní moci dne 16. 11. 2007, tento trest bez závažného důvodu dobrovolně nenastoupil, přičemž dne 24. 1. 2008 převzal výzvu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2007 k nastoupení tohoto trestu ihned do vazební věznice v Českých Budějovicích, a v této době se zdržoval v Českých Budějovicích, v Kamenném Újezdu a jinde, až do dne 10. 6. 2011, kdy byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu zadržen policejním orgánem a do výkonu trestu dodán.
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance trestního řízení.
7. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat (str. 3 napadeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, str. 3 a 4 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a str. 3 až 5 usnesení Nejvyššího soudu).
8. Stěžovatel namítá formální vady (podobu a text) doručenky (dodejky), která mu byla doručovatelkou spolu se zásilkou předložena k podpisu. Dále namítá, že se výzva k nástupu trestu v obálce (zásilce) vůbec nenacházela. Obecné soudy dospěly k závěru, že šlo o zcela standardní označení vypravovaných listin a i průběh doručování probíhal podle obvyklé soudní praxe. Neoprávněná manipulace s obsahem písemností doručovaných obviněnému shledána nebyla. Stěžovatelovy námitky směřují k přehodnocení skutkového děje tak, jak jej zjistily obecné soudy.
9. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod , §2 odst. 2, odst. 4, dost. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
10. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
11. Ústavní soud konstatuje, že neshledává očividný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů (srov. již rozhodnutí Ústavního soudu věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03, dostupná ve veřejné elektronické databázi NALUS), jak jej obecné soudy stručně, ale výstižně popsaly.
12. Jde-li o aplikaci sankční normy souladné s příkazem stanoveným v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, je nutné odkázat na správné vysvětlení dovolacího soudu, který na námitky stěžovatele reagoval a jinými slovy zdůvodnil, že stěžovatelem spáchaný trestný čin se posuzuje podle doby, kdy bylo jednání pachatele dokončeno, tj. kdy byl ukončen protiprávní stav, který pachatel svým jednáním udržoval; jestliže byl protiprávní stav odstraněn až za účinnosti nového zákona, kvalifikuje se čin podle tohoto zákona, i když udržování protiprávního stavu započalo a část doby pokračovalo za účinnosti předchozího trestního zákona či zákonů.
13. Ústavní soud uzavírá, že shledal obecnými soudy podaný výklad rozhodných ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu jako předvídatelný a rozumný, korespondující fixovaným závěrům soudní praxe, aniž by byl výrazem interpretační svévole (libovůle); napadeným rozhodnutím nechybělo smysluplné odůvodnění. Přístup obecných soudů nevybočoval z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčeného právního institutu doručování, přičemž celý proces před obecnými soudy (vyúsťující v ústavní stížností napadená rozhodnutí) byl - při zachování mezí stěžovatelem vznesených námitek - veden způsobem, který zajistil možnost spravedlivého výsledku.
III.
14. Protože se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, osobní svobodu a další v ústavní stížnosti vyjmenovaná práva, a Ústavní soud sám jiné porušení ústavního pořádku neshledal, nezbylo, než aby bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu