ECLI:CZ:US:2013:3.US.322.12.1
sp. zn. III. ÚS 322/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Alice Novákové, zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 č. j. 29 Cdo 2031/2011-126, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011 č. j. 5 Cmo 362/2010-101 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010 č. j. 24 Cm 416/2009-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").
Městský soud v Praze ponechal shora uvedeným rozsudkem v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. 12. 2009 č. j. 24 Cm 416/2009-14, kterým uložil stěžovatelce a žalovanému Jiřímu Novákovi, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnici) částku 1 000 000,- Kč s 6% úrokem od 16. 10. 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 3 333 Kč a náklady řízení.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Dovolání žalovaných Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že výši směnečné sumy, která je zcela nepřiměřená jejímu majetku, předem neznala, a tudíž nemohla posoudit důsledky směnky pro její právní postavení do budoucna. Dále dovozuje, že právu na spravedlivý proces odporuje požadavek, aby byla jako směnečná ručitelka nucena k úplné konkretizaci námitek do směnečného platebního rozkazu. Uvedená kritika "nevyváženého postavení" platí tím spíše, že na podání námitek "měla pouze tři dny", což je zvláště problematické u tzv. blankosměnek.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatelka, s argumentem ochrany podle čl. 36 Listiny, směřuje (a to nutně) svoji kritiku do soudního řízení, v němž bylo rozhodováno o proti ní uplatněných nárocích, pročež nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivým rozhodnutím soudu prvního stupně jí byly k dispozici opravné prostředky, které využila, a odvolací soud se jejími námitkami (jakož i argumentací dalšího žalovaného) věcně zabýval (dovolacímu soudu to stěžovatelka znemožnila tím, že neformulovala v dovolání otázku zásadního právního významu, což pro věcný přezkum bylo nutnou podmínkou). Nikterak se nenaznačuje, že se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k vedlejší účastnici rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolávala; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje povýtce jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního závěru obecných soudů, že nároky vedlejší účastnice byly opodstatněné, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; ten byl dosažen na základě řádného, srozumitelného a logického odůvodnění, a pro něj užitá argumentace je obhajitelná (lze ji zastávat), což je pro ústavněprávní posouzení určující. Ostatně platí, že kauzální námitky jsou ve směnečném právu zásadně nepřípustné.
Ke stěžovatelčině námitce neústavnosti lhůty k uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu se sluší připomenut nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012, 369/2012 Sb., jímž Ústavní soud rozhodl tak, že dotčené ustanovení občanského soudního řádu ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" uplynutím dne 30. dubna 2013 zrušil.
Právní závěry vyjádřené v tomto nálezu na projednávanou věc - ve prospěch stěžovatelkou sledovaného zájmu - však přímo nedopadají, neboť (obdobně jako další žalovaný) v ústavní stížnosti relevantně nedoložila, že uplatnila námitky, ke kterým obecné soudy s ohledem na jejich opožděnost nepřihlédly.
Právní závěry vyjádřené v tomto nálezu na projednávanou věc - ve prospěch stěžovatelkou sledovaného zájmu - přímo nedopadají, neboť stěžovatelka (obdobně jako další žalovaný) v ústavní stížnosti relevantně nedoložila, že uplatnila námitky, ke kterým obecné soudy s ohledem na jejich opožděnost nepřihlédly.
Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného procesního spisu, obecné soudy shledaly námitku, že došlo k porušení dohody o vyplnění blankosměnky, neurčitou, a k jejímu upřesnění nedošlo ani po skončení třídenní lhůty stanované v §175 odst. 1 o. s. ř. v rozhodném znění; další námitky považovaly sice za dostatečně konkrétní, nicméně nedůvodné.
Obdobné závěry Ústavní soud dovodil např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 4542/12 ze dne 7. 2. 2013, resp. sp. zn. IV. ÚS 620/13 ze dne 8. 7. 2013.
Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
K totožnému výsledku Ústavní soud dospěl v řízení o ústavní stížnosti dalšího žalovaného, která byla evidována pod sp. zn. III. ÚS 1224/12.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu