ECLI:CZ:US:2013:3.US.3224.12.1
sp. zn. III. ÚS 3224/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Krále, zastoupeného JUDr. Ivanou Dufkovou, advokátkou, se sídlem Tyršova 8, 682 01 Vyškov, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2012, č. j. 17 C 114/2011-25 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2012, č. j. 18 Co 178/2012-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Proti stěžovateli podala Simona Poloczková žalobu o příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce a o úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Městský soud v Brně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na příspěvku na výživu neprovdané matce za období od 18. srpna 2009 do 17. srpna 2011 částku 36 000 Kč, a na příspěvku na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím částku 2 400 Kč, dále zastavil řízení ohledně částky 3 825 Kč na příspěvku na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Dále pak uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady řízení a soudní poplatek. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že spolu s žalobkyní a jejich synem žili ve společné domácnosti a on jí na výživu přispíval tím, že výlučně hradil náklady spojené s bydlením, a rovněž občas něco nakupoval. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když mimo jiné uvedl, že stěžovatel žalobkyni nedával žádné finanční prostředky, takže svou výživu i ostatní potřeby zajišťovala z dávek nemocenské či později ze státní sociální podpory (rodičovský příspěvek) a malého přivýdělku. Nelze proto hovořit o společné domácnosti. Dále pak odvolací soud argumentuje, že stěžovatel pomíjí smysl příspěvku na úhradu výživy dle §95 odst. 1 zákona o rodině, kterým je snaha po vyrovnání za pokles výdělkových schopností i možností matky. Hrazením nákladů na bydlení ve výši, která je mezi účastníky sporná, nelze považovat vyživovací povinnost žalobce (stěžovatele) k žalobkyni za vyčerpanou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před odvolacím soudem. Primárně namítá, že žaloba žalobkyně je zcela účelová, neboť byla učiněna po rozchodu se stěžovatelem. Dále pak napadá jednotlivá skutková zjištění, zpochybňuje je a polemizuje s odůvodněním, které zaujímá odvolací soud.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Jak vyplývá z napadaných rozhodnutí, obecné soudy se věcí stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu