ECLI:CZ:US:2013:3.US.3249.12.1
sp. zn. III. ÚS 3249/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 95, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 50 T 77/2011, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011 sp. zn. 9 To 423/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012 č. j. 7 Tdo 429/2012-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 8. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že v řízení před soudy všech stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že byla porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, porušeno mělo být i jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil (stručně řečeno) tak, že namířil na poškozeného - revizora M. U. střelnou zbraň, aby mu zabránil v provádění přepravní kontroly, na zastávce ho vytlačil z dopravního prostředku a z místa odešel. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuto stěžovatelovo odvolání a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jím podané dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům svévolné hodnocení provedených důkazů, jakož i to, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Dále namítá, že rekognice zbraně neproběhla v souladu s §104b tr. ř., a tudíž jde o nezákonně pořízený důkaz, a že soud prvního stupně o jeho námitkách proti protokolaci (spočívajících v tom, že nebylo zaprotokolováno jedno ze stěžejních vyjádření svědka J. H.) nerozhodl ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku. V důsledku tohoto pochybení nemohl prokázat svou verzi, že se pouze bránil útoku revizora a že chtěl zabránit odcizení zbraně, a to pouze jejím vytažením, nikoliv namířením. Zpochybňuje také věrohodnost výpovědi svědků M. U. a V. P. jakožto revizorů, přičemž s odkazem na výkaz jejich činnosti, videozáznam z kamerového systému a výpovědi ostatních svědků tvrdí, že v autobuse byl jen jediný revizor. Namítá, že kontrola jízdních dokladů nebyla řádně prováděna, takže se domníval, že svědek M. U. není ve skutečnosti revizor, a proto platný jízdní doklad nepředložil. V souvislosti s tím tvrdí, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a k důkazům, které svědčí v jeho prospěch, nepřihlédly. V další části ústavní stížnosti poukazuje na rozpory ve výpovědi svědků J. H. a M. U., a předestírá svou vlastní verzi události, dle níž se revizorovi vysmekl a bránil se tím, že pouze zbraň vytáhl a plynulým pohybem si ji přiložil na hruď (a nikoliv že ji namířil na revizora), aby ji ochránil před upadnutím či odcizením a aby demonstroval úmysl se bránit. Nebylo tak prokázáno, že by jednal s úmyslem jiného pohrůžkou násilí nutit, aby něco opominul, a čin spáchal se zbraní. Soudy prý nabyly nesprávného dojmu, že zbraň byla užita jako pohrůžka násilí k ukončení přepravní kontroly. Právní kvalifikaci daného jednání (proto) stěžovatel nepovažuje za správnou, přičemž poukazuje na soudní judikaturu týkající se rozlišování trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 trestního zákoníku s tím, že popsaný skutkový děj by mohl představovat trestný čin nebezpečného vyhrožování, lze jej však vyložit i jiným způsobem, a to tak, že jde o jednání trestněprávně nepostižitelné (a v této souvislosti namítá porušení zásady in dubio pro reo).
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh, neboť věc postrádá ústavněprávní rozměr.
Stěžovatel v ústavní stížnosti totiž argumentuje v podstatě stejně, jak argumentoval v řízení před obecnými soudy. Jejím jádrem je tedy primárně polemika s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, příp. také s tím, jak jeho jednání posoudily po právní stránce, kdy stěžovatel zpochybňuje věrohodnost svědků, kteří svědčili v jeho neprospěch, resp. správnost (pravdivost) jejich svědecké výpovědi, a předkládá svou vlastní verzi událostí, jež je (jen) zčásti odlišná od té, jež byla ustálena obecnými soudy (tedy že zbraní na poškozeného nemířil a důvody jejího vytažení bylo bránit sebe či zbraň před útokem revizora). Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že obecné soudy své skutkové a právní závěry ústavně konformním způsobem odůvodnily, přičemž se náležitě vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, jakož i námitkami (argumenty), které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti. Možno dodat, že stěžovatelově verzi v podstatě nesvědčí žádný důkaz, a i z hlediska obvyklého běhu věcí se jeví tato jako zcela nepravděpodobná (na což již ostatně poukazoval jinými slovy odvolací soud). Jde-li o právní kvalifikaci stěžovatelova jednání, touto otázkou se zabýval také Nejvyšší soud, který se se závěry soudů nižších stupňů plně ztotožnil.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost je postavena na požadavku přezkoumání věcné správnosti soudních rozhodnutí, k němuž však Ústavní soud podle své konstantní judikatury oprávněn není. Z tohoto důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu